Náměstí v Místku dýchá dějinami, vyprávějí patrioti

Na náměstí v Místku lidé prožívali dějinné zvraty. Když tam poprvé přijel Václav Havel, přivítalo ho třicet tisíc lidí. Obyvatelé náměstí se dívali z oken.

Výhodou bydlení na náměstí je, že jste „u věci“. Když se něco významného děje, je to tam. Předností jsou prostorné byty v historických domech s podloubím a štukami, i když je nákladné je vytopit a do oprav mluví památkáři. Je to také výhodné místo k podnikání, protože lidi to na náměstí táhne.
Za císaře to byl Rynek, po první světové válce náměstí 28. října, pak Adolf Hitler Platz, náměstí Lidových milicí a nyní náměstí Svobody. Davy lidí tam oslavovaly konec obou světových válek i komunismu, prožívaly tryzny za státníky. Dnes žije ve většinou dvoupatrových domech na náměstí v Místku pár desítek rodin. V mnohých bytech jsou kanceláře, ordinace. Některé domy ovládli vietnamští obchodníci. Stále tam bydlí několik rodin, kterým domy patřily už za první republiky. Přežily fašismus, komunismus, znárodnění a po restitucích rodinný majetek dostaly zpátky nebo si ho odkoupily. To jsou patrioti, kterým náměstí přirostlo k srdci.

Landsbergerův dům

Končila vláda komunistů a i lidé z Frýdku-Místku se odvážili do ulic. Dům fotografa Oty Landsbergera na náměstí v Místku byl strategickým bodem. „Náš barák býval v době demonstrací plný lidí. Přímo naproti stála tribuna, na které 3. ledna 1990 mluvil Václav Havel,“ vzpomíná fotograf, který tehdy Havla fotil.
Od té doby se tam nic tak významného nedělo, jen folklorní slavnosti nebo předvolební mítinky, před nimiž rodina často raději zavírá okna. „Náměstí je mrtvé, ale nám to nevadí. Máme rádi náš dům, který je trochu strašidelný. Stropy jsou vysoké skoro čtyři metry, všechno je původní, i kachlová kamna,“ říká Lands-berger, který má s manželkou v přízemí domu číslo 2 fotografický ateliér. Dílnu tam má také jeho starší sestra – výtvarnice Eva Landsbergerová. Rodina Landsbergerů byla významná židovská rodina, které před válkou patřila většina textilních závodů pozdějšího Slezanu. „Dům koupil v třicátých letech minulého století můj děda. Byl to lékař a měl zde ordinaci,“ vypráví pětapadesátiletý fotograf. Jeho dědeček přežil za dramatických okolností válku, pak mu komunisté vzali lékařskou praxi. Dům na náměstí byl jediný majetek, který kdysi jedné z nejbohatších rodin v Místku zůstal. „Po celou dobu komunismu jsme zůstali majiteli domu, ale nebylo to lehké. Platili jsme daň z nemovitosti, zatímco nájemníky stálo bydlení asi čtyřicet korun,“ říká fotograf.
Jeho otec Bedřich, který měl převzít textilní továrny, dělal ve Slezanu pomocného dělníka, děti měly kvůli špatnému kádrovému posudku problém se dostat na školy. Dům si ale rodina udržela a roku 1986 ho opravila. Fotograf teď bydlí v rodném domě s manželkou a dětmi.

Landova drogerie

Rodina Landova má dům na náměstí také od první republiky. Každý z Místku zná Landovu drogerii, kterou v roce 1935 otevřel děda současného majitele Jiřího Landy – medicinální drogista Jindřich Landa, jenž tam míchal masti a bylinky, prodával víno a chemikálie. Dodnes je v Landově drogerii „pultový“ prodej. Kromě šamponů si tam lidé mohou koupit fotoaparát nebo filmy, chemické postřiky a různé zboží, které už velké obchodní řetězce nevedou.
„Jenom přežíváme, ale chodí k nám zákazníci, kterým, pokud to jde, objednáme věci, které jinde neseženou,“ říká Jiří Landa. Obývá první patro nad drogerií, syn opravuje druhé patro.
V roce 1951, kdy obchod vedl jeho otec, přišli komunisté a znárodnění. Do roku 1990 tam byla mototechna a v bytech nájemníci. Velkometrážní byty rozdělili na menší, jeden z nich pronajímali i původním majitelům. Tehdy nebylo místecké náměstí moc dobrá adresa. Byly tam chátrající byty třetí a čtvrté kategorie, topilo se uhlím. Většina lidí šla raději do paneláku s ústředním topením. Po pádu komunismu dostala rodina Landových dům v restituci zpátky. Otec Jiřího Landy obnovil drogerii i s fotoobchodem. „Když otec dostal mrtvici, převzal jsem podnik. Neměl jsem k tomu vztah, předtím jsem pracoval v energetice, ale jako jediný syn jsem cítil povinnost k rodinné tradici,“ vysvětluje Landa. Do rodného domu se přestěhoval až v roce 1998, předtím žil na Riviéře. „Mám to tady rád,“ říká Landa.

Knihkupectví Lev Bílek

„Mladý“ Robert Garnac vítá zákazníky ve sklenářství a rámařství, rodinném podniku, který sídlí v zadním traktu domu na náměstí Svobody nad cukrárnou. I tato rodina o dům přišla za komunismu a po převratu ho dostala zpátky v restituci. A věděla, co s ním. „Bydlím v našem domě a pracuji v rodinném podniku. Líbí se mi tady,“ říká Robert Garnac. Vedle je dům číslo 46, jediný neopravený, který mnohým lidem vadí. Patří Urbancově rodině. „V domě žily naše tety. S bratrem jsme ho dostali v restituci. Zatím tam nebydlíme,“ říká spolumajitelka Marie Urbancová. V přízemí je dnes obchod s elektrospotřebiči, dříve tam bylo řeznictví a ještě předtím obchod s látkami.
V Tržní ulici, na začátku náměstí směrem od podchodu, podniká syn vyhlášeného knihkupce Lva Bílka Leoš. Rodinná firma vznikla v roce 1929, v roce 1950 se stala součástí družstva Kniha lidu, pak tam byl antikvariát, poté státní podnik Kniha. V roce 1992 se majetek vrátil do vlastnictví rodiny, která obnovila firmu Lev Bílek. Je tam knihkupectví, papírnictví a galerie. „Snažím se udržet rodinnou tradici,“ říká sedmdesátiletý Leoš Bílek.