Natočit film může každý, což neznamená, že se točí víc dobrých filmů | E15.cz

Natočit film může každý, což neznamená, že se točí víc dobrých filmů

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn

S dokumentaristou Ladislavem Moulisem o jeho novém filmu. Hovoří o pokoře před filmovým pásem a o slabinách moderních technologií.

Na filmovém festivalu Finále bude o Zlatého ledňáčka bojovat jeho dokumentární film GO! Plzeňský filmař Ladislav Moulis ho natočil spolu se svým synem, a přestože je o musherce, která se zúčastnila prestižního závodu v Norsku, při natáčení vůbec neopustili hranice republiky.

O čem nebo spíš o kom tenhle film je?

Jana Henychová je naše nejlepší musherka. Je dvojnásobnou mistryní Evropy a má nespočet cen z různých evropských závodů. Film je její dokumentární portrét, který vyprávíme skrze její účast na mistrovství světa v Norsku. Což byla rarita, neboť tenhle závod se normálně jezdí na Aljašce. Loni byl mimořádně přesunutý do Norska, díky čemuž se ho ona mohla zúčastnit.

Jak to?

Cesta na závod Iditarod na Aljašce vyjde zhruba na jeden milion.

Co všechno jste s ní absolvovali při natáčení?

Na závody jsme s ní nemohli, ale točili jsme hodně v Jizerských horách, kde žije a má takový malý penzion. Ona se mushingem živí, což je v Čechách opravdu výjimečné. Nabízí lidem možnost projížďky se psím spřežením, a to jak v zimě, tak v létě.

Svezl jste se taky?

Při natáčení, pochopitelně.

Jaké to bylo?

Je to krásný zážitek. Přirozený pohyb plný romantiky. Člověk to má spojené se vším, o čem kdy četl v souvislosti s Aljaškou a knížkami Jacka Londona. Ale svezli jsme se nejen v zimě na saních, ale i v létě na takové speciální káře. A to jsem žasnul, kudy mohou psi jet. To byl bez přehánění crossový terén!

Přímo na závodě jste s Janou Henychovou nebyli. Přesto záběry ze závodu ve filmu nechybí.

Janu jsme před odjezdem vyškolili v používání speciální kamery, se kterou pak přímo při závodě pořídila autentické záběry, které jsou součástí filmu.

Vás jako filmaře hodně lákají místa, jako je Aljaška, Norsko, Finsko, Kamčatka. Čím vás tyhle studené končiny přitahují?

Těmi podmínkami, které tam panují. Fascinuje mě, že lidé, kteří tam žijí, dokážou přežít v podmínkách, které jsou daleko tvrdší, než jsme zvyklí. Naproti tomu v tropech, když aspoň trochu víte, co můžete jíst, tak přežijete v podstatě bez oděvu. Ale vysoko na severu téměř nic k jídlu neroste. Tři čtvrtě roku tam panují podmínky, které jsou pro nás naprosto nepředstavitelné – a přesto tam lidé žijí po tisíciletí.

Co vám setkávání s touhle realitou dává?

Díky filmování se tam dozvídám spoustu věcí. Kdybych tam jel jako turista, navštívil bych jen nějakou vybranou oblast, jinou bych minul nebo jenom projel. Hodně jsme třeba cestovali po řekách. Ne že bychom si užívali adrenalin raftingu – pro nás to byla jediná možnost, jak se někam dostat. Protože okolo je tak hustá vegetace, že se jí nedá projít ani projet.

Kam jste se takhle třeba podíval?

Zkusili jsme si projet řeku, která je spojnicí mezi Severním ledovým oceánem a vnitrozemím Aljašky. Jeli jsme po ní skoro měsíc a okusili jsme cestu, kterou využívali původní obyvatelé – Eskymáci a indiáni, dávno před bílými obchodníky s kožešinami.

Šlo vám někdy při natáčení o život?

Přímo asi ne, ale některé naše akce byly takové, že stačila nějaká chyba a dostali bychom se do velkých problémů. Například na tuhle cestu jsme museli najít pilota, který dokázal přistát v horách, kde nebylo letiště ani vodní plocha, na které by mohl přistát hydroplán. A v tu chvíli musíte věřit, že ten člověk opravdu ví, co dělá. Nebo se stalo, že foukal tak silný vítr, že jsme po řece vůbec nemohli plout dopředu a ještě nás ohrožoval lesní požár.

Jak jste to řešili? Čekali jste na bezvětří?

Vlastně ano. V noci vítr nefoukal, takže jsme pluli v noci.

Měl jste větší strach nebo pocit zodpovědnosti, když jste před pár lety točil se dvěma malými kluky filmy S bráchou na Aljašce?

Pochopitelně. Ale snažili jsme se točit převážně jen tam, kde jsme to znali. Věděli jsme, jak vypadá cesta nebo jestli existuje nějaká jiná trasa, kudy by se dalo jít. Na řekách jsme zase důvěřovali našemu kamarádovi Bohoušovi, který tam žije a jel námi. Ale stačila nějaká banalita, bolavý zub, slepé střevo, ztráta lodi a mohly z toho být velké problémy. Člověk musí být nějak jištěný, ale na dvacet, třicet procent riskujete vždycky.

Takovéhle cesty po světě určitě budou dost drahé. Jak sháníte peníze?

Různě. Třeba první natáčení v roce 1994 jsme zaplatili ze svého a z peněz Krátkého filmu. Projekt dětského seriálu na Aljašce jsme si vymysleli a nabídli jej televizi. Ta však dlouho váhala a hrozilo, že nám kluci odrostou. Takže to bylo teď, anebo nikdy. Proto jsme vzali všechny peníze, které jsme měli a chystali se odjet ve vlastní režii. Dva měsíce před odletem nám televize oznámila, že náš projekt zafinancuje. To byla dobrá zpráva i proto, že jsme věděli, že natáčení má cíl, že se nevrátíme a natočený materiál nám nezůstane v šuplíku.

Stalo se vám někdy, že jste dokončil film – a nikdo o něj neměl zájem?

Jednou, a to u filmu Brahmaputra. Dělali jsme ho ve vlastní produkci, protože ho dopředu nikdo nechtěl zaplatit. Ale nakonec ho televize od nás koupila a už ho odvysílala asi dvacetkrát.

Takže vám v šuplíku nic neleží?

A víte, že leží? Dosud jsem nezužitkoval dnes už unikátní záběry z Kamčatky, z Údolí gejzírů. To je velmi známé území, které bývá srovnáváno s Yellowstonským národním parkem. Tam jsme tenkrát točili něco na film a něco digitální videokamerou a filmové záběry zůstaly dodnes nezpracované. A na nich je část území, která dnes už neexistuje. Před dvěma lety se tam jedna atraktivní část sesula a vzniklo tam jezero.

Točíte spíš na film, nebo digitálně?

Teď už se točí jenom digitálně. Je to levnější.

Když odhlédneme od financí, která z těch dvou technologií je vám bližší?

Zní to jako klišé, ale je to pravda: pro mě je film zajímavější kvůli tomu, že vyžaduje větší koncentraci. I u svých studentů na Západočeské univerzitě, kde učím, pozoruji určitou inflaci. Mají zpracovat tříminutový film a přinesou mnohonásobně víc natočeného materiálu. Ale je v něm jen malé procento kvalitních záběrů. Nostalgicky vzpomínám na doby, kdy jsme točili na amatérskou Super8, kde jsme měli k dispozici tři minuty drahého filmu na cívce. To si člověk zatraceně rozmýšlel, co natočí.

Takže natáčení na film vyžadovalo víc přemýšlení o tom, co děláte?

Určitě. Navíc se všechno kolem dělalo ručně. Výsledek byl vidět, až když film zpracovala laboratoř. Bylo nutné znát vlastnosti materiálu. Expozimetrem se musela měřit expozice – teď to všechno udělá automatika. Mnoho lidí, kteří točí, nepřemýšlí primárně o světle, o kompozici. Věří, že to pak upraví v počítači.

Byla práce s filmem víc o řemesle?

To ano. Technologie byla přístupná jen určitému okruhu lidí, kteří pro to museli něco udělat. Profesionální kameraman buď musel vystudovat FAMU, nebo ještě před existencí této školy začínal jako laborant, osvětlovač pak dělal asistenta kamery a postupně se propracovával až k pozici samostatného kameramana. Uměl si vyrobit příslušenství, které potřeboval. Dnes je technika přístupná všem, což je samozřejmě skvělé, protože každý si může natočit film. Ale kupodivu víc dobrých filmů díky tomu nevzniká.

Technické podmínky pro filmařskou práci se za posledních dvacet let proměnily zásadně, asi jako se proměnil svět s příchodem elektřiny, ne?

Dneska už se mi skoro ani nechce věřit, jaký býval problém v amatérských podmínkách udělat synchronní zvuk a zvukový mix. Nedávno jsem byl se studenty na exkurzi na Barrandově, ve firmě sídlící ve zvukovém studiu bývalého Krátkého filmu, a tam nám jako muzeální kousky ukazovali mašiny, na kterých já jsem ještě pracoval asi v roce 1995.

Máte hodně talentovaných studentů?

Učím na Ústavu umění a designu, ten nemá úzkou specializaci na film jako FAMU nebo škola v Písku. Mezi mými studenty jsou ti, kteří studují multimédia, ale třeba i ilustrátoři, pro které je to jen doplňkový předmět. Ale zajímavé pohledy a nápady mají všichni.

Překvapují vás někdy?

Samozřejmě. Používají jiné technologie a jsou o generaci mladší. Takže mají i jiný pohled a jinou filozofii, jiný přístup. Studují různé výtvarné obory, které se mohou nějakým specifickým způsobem promítnout do filmu, který v mém předmětu vytváří.

Jaká je naopak jejich největší slabina?

Pozoruji u nich velkou absenci technických znalostí. Když točíte film, který má konkrétní určení, musíte vědět, v jakém má být formátu, v jakém rozlišení, a mnoho dalších důležitých detailů. A to mnoho z nich vůbec neví a příliš se o to nezajímají. Jsou jen uživatelé technologií.

Závidíte jim něco?

Mají netušené možnosti, které jim technologie dávají. Ale oni si to neuvědomují. Pro ně je to samozřejmost.

Nejlepší dokumentární filmy roku 2019 >>>

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.