„Nechci dopadnout jako Malhočtí. Aby mě zabil vlastní syn“ | E15.cz

„Nechci dopadnout jako Malhočtí. Aby mě zabil vlastní syn“

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Podle úřadů by měl Michal Mihály bydlet s matkou. Ta ho ale doma nechce. Bojí se o život, protože ji syn už několikrát napadl.

Jedenačtyřicetiletá Jitka Cibulková z Kuřimi na Brněnsku má šrámy nejen na duši, ale i ve tváři a na nábytku. Udělal jí je vlastní syn, dnes dvacetiletý Michal Mihály, který je od narození připoután na invalidní vozík. Už několikrát ji zbil a nevědí si s ním rady ani psychiatři z ústavů. Úředníci přesto chtějí, ať si ho matka vezme domů.

„Domů ho pustit odmítám. Nechci ho. Několikrát mě napadl a nezvládá ho uklidnit ani můj manžel. A to je pořádná vazba. Michal má obrovskou sílu v rukou a využívá moment překvapení. Jakmile přestane brát zklidňující léky, bezdůvodně útočí na lidi,“ říká Cibulková.

Svou situaci srovnává s případem manželů Pavla a Jany Malhockých z Českých Budějovic. Ty letos v únoru zastřelil jejich syn, který jim v minulosti opakovaně vyhrožoval a napadal je. Přestože úřady i policie o problému věděly, nijak nezakročily. „Začaly něco dělat až ve chvíli, kdy bylo pozdě. Bojím se, že dopadnu stejně,“ strachuje se žena.

Dokonce i Mihály přiznává, že je pro svou matku nebezpečný. „Nejsem žádný svatoušek. Beru sice prášky, ale pokud je neužívám, jsem agresivní. Matku jsem už zbil a rozmlátil jí nábytek. Nevím, proč jsem to udělal. Asi ze vzteku,“ říká Mihály, který už prošel několik ústavů. Od Velikonoc je v sanatoriu v Jevišovce na Břeclavsku.

Pobyt mezi starými lidmi je však jen přechodné a nouzové řešení. „Problém je v tom, že neexistuje zařízení, které by jeho chování zvládlo. Přestože je v Česku sedmnáct ústavů, kde by mohl žít, nikdo ho nechce. Potřeboval by rodinu, ale úředníci rodina nejsou. Trvalý pobyt má u matky, tak ať se o něj postará ona,“ říká Taťána Sojková z Odboru sociálních věcí v Kuřimi na Brněnsku.

Z ústavu do ústavu

Problémy začaly u Mihályho už v pubertě. Šikanoval spolužáky a byl vulgární i k učitelům v Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež v brněnské Kociánce. Třídní učitel tehdy matce navrhnul, aby Mihály raději chodil do jiné školy a měl individuální výuku.

V sedmnácti letech už opakovaně utíkal z domu. „Zní to sice divně, když nemá nohy, ale je to tak. Otevřel si dveře a na plošině sjel po schodech na ulici. Jednou jsem mu v tom chtěla zabránit. Dopadlo to tak, že mě srazil ze schodů a brutálně mě napadl,“ vzpomíná Cibulková.

I když měla matka kvůli synovi zlomený nos, nezatracovala ho. Trpělivost ji přešla až poté, co zdemoloval dětský pokoj. „Vylezl si na patrovou postel a shodil na zem všechen nábytek. Škoda byla několik desítek tisíc. Vzala jsem na něj vařečku a chtěla ho potrestat. On mi ji ale vytrhl z ruky a zaútočil na mě. Bil mě do obličeje a pokousal na pravé ruce,“ popisuje Cibulková poslední útok, po němž skončil Mihály v psychiatrické léčebně v brněnských Černovicích.

Ani v ní ale dlouho nepobyl. Kvůli konfliktům s personálem putoval do ústavu v Habrovanech na Vyškovsku, kde strávil dva roky. I tam měl problémy s chováním k ostatním pacientům. Jednoho dokonce přizabil. Policie případ vyšetřovala jako trestný čin ublížení na zdraví, ale kauzu po měsíci odložila.

Chce vysadit prášky

Po několika letech v ústavech se chce Mihály dostat z péče ošetřovatelů. „Vozíčkáři to mají těžké. Ale až budu bydlet sám, zklidňující prášky vysadím,“ plánuje invalidní mladík. Že se tak v něm nejspíš zase probudí agresivita, si nepřipouští.

Sám o sebe se však postarat nedokáže, a tak je jediná možnost vrátit se k matce. Ta o jeho návratu ale nechce ani slyšet. „Je mi hrozně při pomyšlení, že by s námi bydlel. Je mi ho líto, ale to je asi tak všechno, co k němu cítím. Michal je moje děcko, ale mateřská láska má určité meze,“ podotýká Cibulková.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video