Nejdéle vydržela Pražská brána
Ve středověku měl Tábor pověst nedobytného města. Na počátku devatenáctého století však místní systém opevnění ztratil původní význam. Jeho zánik nabral vysokých obrátek vydáním emfyteutického pachtu v roce 1807. „Znamená to, že kupci mohli získat za určitých podmínek pozemky. Což platí i pro části městského opevnění. To navíc bylo zchátralé a ztratilo obranný charakter. Město se muselo také přizpůsobit většímu pohybu lidí, obchodu a víc se otevřít,“ vysvětluje Stanislav Zita z husitského muzea.
V devatenáctém století zanikly hlavní zdi s parkány, které Tábor obepínaly. Vytratily se nadobro i čtyři brány a dvě fortny. Z pěti bašt zbyly podle architekta Otakara Jankovce dvě. Vstup do dnešní Pražské ulice chránily tři brány, označované jako Nové.
„Byl to ochranný komplex s barbakánem. To znamená, že brány nestály v jedné ose,“ doplňuje Zita. Do první brány vešel člověk s tváří k východu, když vystoupil z třetí brány, měl před sebou stranu jižní. „Teprve za mostem a původně asi až za valem cesta zase obracela se k východu. Úmysl je tu patrný. Aby přímá střelba na větší vzdálenost nebyla možná,“ píše historik Karel Thir. Nejdéle vydržela Pražská brána. Ta nejblíže centru. Obecní zastupitelstvo vydalo souhlas ke zboření v roce 1884.
Na opačné straně města se Táborští toužili chránit podobně. Postavili Hradské brány. Za zachovanou bránou, dnes známou jako Bechyňská, která sousedila přímo s hradem, stála ještě Klokotská. Podle Dobroslavy Menclové patřila k nejvyšším opevňovacím stavbám města. K okapní římse měřila necelých šestnáct metrů. Stavitelský městský odbor v roce 1869 uvedl, že se nehodí ani za sýpku, protože všechny ulice k ní se sbíhající jsou příliš úzké. Má neuspokojivý vzhled včetně řady přístavků a působí prapodivným dojmem i kvůli záchodu, který se z jednoho z přiléhajících bytů otevírá do ulice.
Emfyteutický pacht umožnil prodej prostor v úseku dnešní ulice Na Parkánech. Soukeníci tam vypínali sukna na rámy. Dvaatřicet z nich uzavřelo kontrakt s městem. Chtěli si ještě postavit příčnou zeď u Řeznické bašty. Thir k tomu uvádí úsměvnou epizodu. Purkmistr Kopecký totiž chtěl mít tuhle trasu nezahrazenou. Soukeníci kladli takový odpor, že strážníci s nimi nic nesvedli. Prý tu chce mít purkmistr procházky pro publikum. „Takže je Kopecký musil sám do arrestu odvésti, při čemž vzpurně a posměšně si vedli, hospodáři městskému vzali klíče a z oken radnice hanlivě pokřikovali. Průchod parkány ale museli nechat volný,“ líčí Thir.
Slunné místo pod parkány skutečně lákalo k procházkám. Z východu ho uvozovala už zmíněná Řeznická bašta. V dobách ohrožení ji měli za úkol hájit členové řeznického cechu.
Thir uvádí, že ještě v sedmnáctém století existovaly do Tábora jen čtyři vstupy. Hradské a Nové brány, kterými mohly projet i vozy. Plus dvě fortny – menší brány pro pěší. Malá nebo také Říční fortna, říkalo se jí i Čelkovická, stála na druhém konci soukenických parkánů. U tržního náměstí je už v roce 1436 známá Velká fortna, nebo také Klokotská. Žádná ze staveb se však nedočkala dvacátého století. Podle seznamu Thira podlehlo od roku 1805 likvidaci šestadvacet památek.
