Nejdelší kouř dýmkaře Pavla Voňky: Hodina a šestapadesát minut | E15.cz

Nejdelší kouř dýmkaře Pavla Voňky: Hodina a šestapadesát minut

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Předseda dýmkařského klubu Meršánka Pavel Voňka říká, že kouří třeba jenom jednou týdně. Připouští, že něco na dýmce je skutečně návykové: její držení v dlani.

Sedmadvacetiletý Pavel Voňka si získal respekt i služebně podstatně starších dýmkařů, kteří jej zvolili předsedou svého havlíčkobrodského klubu Meršánka.

Prestižní událostí pro přesvědčené milovníky voňavého kouře jsou jejich soutěže, kde je podstatou udržet svůj kuřácký nástroj s třígramovou dávkou tabáku co nejdéle hořící. Skalní dýmkaři toto umění pěstují nejen jako běžné hobby, ale skutečně v něm neúnavně pilují své schopnosti.

Minulý týden ve středu v havlíčkobrodském Rebelově sklepě Voňka udržel uhlík ve své dýmce hodinu a padesát jedna minut. Nejdéle ze členů klubu Meršánka.

Nadarmo není předsedou klubu, žertovali jeho kolegové. Voňka sám přitom například nikdy nekouřil cigarety. „Nikdy mě to ani nelákalo. Jsem navíc astmatik, takže bych ani cigarety kouřit nemohl. Dým z tabáku jde na jazyk, a pak ven, je to čistě chuťová a estetická záležitost, osobní rituál na uklidnění,“ říká Voňka.

Říká se, že dýmka chutná nejlépe po dobrém jídle.

S jídlem ji moc nekombinuju. V klubu se snažíme dodržovat i určitou etiku, takže když člověk obědvá, večeří, tak se mu do toho nekouří. Do restaurací nepoužíváme výrazné tabáky, abychom nerušili okolí, nikomu se dým nefouká do obličeje. Pro mě je dýmka sama o sobě gurmánská záležitost. Když si na ni najdu čas, vyberu si tabák, na který mám zrovna chuť.

Jaké vlastnosti musí mít, aby vám chutnal?

Mám rád voňavější tabáky s aromatem, ale je období, kdy si dám raději přírodní silnější chuti. Někdo má rád silné tabáky určité uzené chuti, já spíše ty jemnější. Mám rád, když to ve vzduchu voní.

Jak jste začal kouřit?

Kdysi to zkoušel brácha, tak se mi to na pohled líbilo a zkusil jsem to taky. Ale začal jsem špatnou dýmkou, která byla mrňavá, a taky nebyl nikdo, kdo by mi řekl, jak se má správně kouřit. Skončilo to nezdarem. Pak jsem na ni na několik let zanevřel. Když jsem se dostal pracovně do Havlíčkova Brodu, zjistil jsem, že tady je obchůdek s fotem a s dýmkami. Tam jsem chodil s fotkami a pokukoval po nich. Říkal jsem si, že bych to mohl zase zkusit. Tak to začalo. Ten člověk v obchůdku byl pan Pecha, zakládající člen našeho klubu. Chodil jsem za ním na rozumy.

Jak vám chutnala první dýmka?

Vůbec. Když se to neumí… tenkrát jsem taky udělal chybu, že jsme kouřil laciný špatný tabák. To bylo, jako by člověk kouřil naškrábané brambory.

Takže je dobré hned začínat na kvalitě?

Určitě má smysl začínat na kvalitních jemných voňavých tabácích. A je taky skvělé, když vám někdo v začátcích poradí, i když dnes už jsou různé návody na internetu. Dýmka potřebuje péči, zakuřování. Čtrnáct dní trvá, než se nová naučí „jet“ tabák, hořet, než se zakouří. Teprve potom začne být dobrá.

Takže zakuřování nejsou jen mýty. V čem se liší nezakouřená dýmka?

Pálí. Všechno je cítit z povrchové vrstvy dřeva. Po čtrnácti dnech kouření se tam vytvoří karbonová vrstva ze zbytků tabáku – ne ze dřeva! Dřevo nesmí hořet! – a to dovolí vychutnat aroma. A je ještě další pravidlo, že by se k dané dýmce měly kouřit jen určité typy tabáku. Nemůže být jedna na všechno, aby se tam kouřily jemné, aromatické tabáky, nebo i silné, hodně uzené. Dýmka přijímá chuť od tabáku.

Za kolik peněz se dá koupit tabák, který odborník ocení?

V cenové hladině kolem dvou set korun se neudělá chyba. Já poprvé kouřil zbytky tabáku Taras Bulba. Dnes už bych uměl kouřit i tento, ale na začátek je špatný.

Jaký životní styl se u vás druží ke kouření?

S přáteli z klubu se scházíme v restauraci Rebelův sklep, abychom si popovídali, jsme vděční, že nám hostinský Petr Fiala dovoluje kouřit dýmky, a umožňuje nám scházet se na veřejném místě. Jinak je to obtížné, málokde dnes takový kouř tolerují. Museli bychom se scházet v soukromí, a to není ono. Scházíme se, abychom poseděli a popovídali si v klidu, protože dýmka běžně hoří hodinu, pokud není velká. Jsou i větší, které si můžete vychutnávat hodinu a půl, i tři hodiny.

Jak jde dohromady čerstvý vzduch na vycházce s kouřem?

Osobně mám moc rád dýmku venku. Když jdeme s manželkou na procházku, tak si zapálím, mám pocit, že se dýmka v přírodě nejlépe rozvoní. I v restauraci, když se zvolí vhodný tabák, je to příjemné.

Čemu se věnujete na schůzích klubu?

Jsme spíše komorní společnost. V Brodě je asi dost kuřáků dýmek, ale málokdo je schopen tu zálibu sdílet. V naší malé sestavě se scházíme každý týden ve středu odpoledne. Diskutujeme nejen o tabácích a dýmkách, ale i o normálních věcech. Připravujeme se taky i na soutěžní akce, protože během roku různé kluby pořádají soutěže, na které jezdíme. Také cvičíme na soutěž. Vybereme určitý druh tabáku, odvážíme tři gramy, každý dostane dvě sirky. Na přípravu je pět minut, pak je minuta na zapálení. Je to trénink, aby se člověk naučil kouřit pomalu.

Jak se klubu daří být pomalými kuřáky?

Myslím, že na malý počet členů se nám nedaří špatně. Nejlépe jsme skončili v jednotlivcích šestí, v klubech jsme byli třetí. Ne na všech soutěžích se hodnotí umístění podle klubu. Jsme čtyři členové, scházíme se ale v pěti. I ucházení se o členství má určitá pravidla, chvilku to trvá.

Proč se klub jmenuje Meršánka neboli pěnovka?

Je to naše klubová dýmka, zakládající členové se v ní zhlédli. Je to nádherný kus, velice vzácný. Je také povinná pro člena klubu, každý z nás ji musí mít.

Jak často tabák kouříte?

Jednou za týden. Nemám na něj moc času. Z toho je vidět, že to moc návykové není. Když je čas a rozpoložení, tak se tři čtyři za den dají dát. Jsou ale i kuřáci dýmky, kteří si tím nahrazují kouření cigaret, tak jich opravdu dají za den i pět nebo sedm.

Které osobnosti vás přitahují, protože kouří dýmku?

Určitě tím ve mně mnohý vzbudí sympatie. Je to nástroj určité mezinárodní řeči. Třeba mi byl v tomto bližší pan František Filipovský, který ji kouřil. V některých filmech je s ní vidět.

Když ji vidíte někoho ve filmu kouřit, zaujme vás to?

Když to vidím, zbystřím. Kouknu, jaký má tvar dýmky. Na filmovém plátně je také často vidět, jestli ji ten herec kouřit opravdu umí, nebo ne.

Kde jste viděl, že to herec jen předstírá?

Například v některých adaptacích Sherlocka Holmese. Tam je občas vidět, že ti lidé nekouří, ale cucají brčko.

Podle čeho si dýmky vybíráte?

Je to i designérský módní doplněk člověka, každému sluší jinačí. Je hloupost, aby měl útlý hubený mužík v ruce velkou báň a chlap jako hora kouřil malé brčko. Vybírají se i podle postavy. Rovné biliárky nebo zahnuté bentky či půlbentky. Já měl rád polozahnuté. Vkus se ale vyvíjí, člověk dozrává do určitých tvarů dýmek.

Kdybyste kouřil naslepo, poznal byste materiál a typ dýmky a tabáku?

Pokud bude pravá, bude materiál vždy stejný: bude to briár, dřevo vřesovce, které je odolné teplu. Co se týče tabáku, byl-li by to tabák, který bych kouřil častěji, asi bych ho poznal.

Jak často si dopřejete průchod vášní pořídit si novou dýmku?

Je to podle ceny. Někdy ji člověk vyhraje na soutěžích, když se umístí do určitého místa. Pro někoho mohou být soutěže jejich výrazným zdrojem. U nákupu platí láska na první pohled, najednou někde za krásnou cenu uvidíte nádherný tvar. Ve specializovaných obchodech ale to překvapení asi nejspíš nebude, tam jsou současné dýmky od současných výrobců podle současné módy, bohužel i za současné ceny. Krásné kusy jde dobře objevit třeba v zapadlých tabáčnictvích, kde už je mají delší dobu, ale za původní ceny, takže jsou za pakatel.

Co to znamená?

Do tisíce korun. A může to být i opravdu dobrá značka.

Co když vás přestane bavit? Říká se, že dýmka nemůže změnit majitele.

Ano, má své místečko, jde s člověkem celý život. Někdy se prodávají použité, ale spíše preferujeme nové.

Jaká úskalí soutěží s kolegy probíráte?

Základní je dobře dýmku nacpat. Když ji špatně nacpete, můžete se snažit, jak chcete, ale bude vám hořet špatně. Další věc je kvalita tabáku, zda není moc vlhký, nebo moc suchý. Záleží i na způsobu řezu tabáku, to ovlivňuje hoření. Někdy stačí malý uhlík, aby dýmka hořela. Jindy je třeba udržovat větší.

Jaký je váš dýmkařský rekord?

Hodina a padesát šest minut. V tuzemsku je to solidní výkon.

Jste talent?

Je to věc štěstí a umu. V Asociaci dýmkařských klubů jsou lidé, kteří pravidelně vyhrávají.

Jak poznáte při soutěži krizi?

V dýmce se třeba sníží odpor na popotahování, tak je znát, že začíná být zle. Někdy překvapivě zhasne sama od sebe.

Jak balancujete při soutěži mezi adrenalinem a klidem, ve kterém pořád musíte být?

Adrenalin samozřejmě cítím. Člověk trošku i sleduje, jestli to kolem padá…

… tedy jestli ostatním jejich kuřácké nástroje zhasínají?

Ano. Někdy pocítíte i sám úlevu, když vám to zhasne samo, že to máte najednou za sebou. Ale nejvíc adrenalinu je v poslední, tedy první desítce, kdy jsou první místa po sobě třeba s rozdílem jenom několika vteřin.

Pochutnáte si při soutěži na dýmce?

Nikdy, soustředíte se jen na pomalé hoření. Při soutěži si na tabáku nikdy nepochutnáte. V pravidlech soutěží je, že je znám předem, aby ho soutěžící mohl předem vyzkoušet. Na tom pak zjišťujeme, jestli to je tabák složitý, nebo jednoduchý. Poslední dobou se bohužel vybírají spíš složité.

Co to znamená?

Že takový tabák neochotně hoří. Snadno zhasíná.

Urazilo by vás, kdybych nazval dýmku fajfkou?

Raději mám výraz dýmka, ale ani fajfka mi nevadí. Záleží na nářečí.

Kolik jich máte ve sbírce?

Asi šestnáct. Ale nesbírám je na počet, důležitý je pro mě vztah k dýmce. Nejde mi o to nějak moc sbírku rozmnožovat, spíš se snažím, aby nezahálely ty, které už mám.

Co vás na kultuře spojené s dýmkou přitahuje?

Je to něco zvláštního, neobvyklého. Líbí se mi na tom, že to neprovozuje každý. Líbí se mi ta práce kolem, kdy si ji nacpete, pak zapálíte. Co je na dýmce opravdu návykové, to je její držení. Její tvar se postupně ohřívá, začíná být vlažný. Je to zajímavé i pro oči, když pozorujete kuřáka, je v něm něco vznešeného, přemýšlivého. Je to určitý folklor, který udržujeme, protože společnost kouření hodně odmítá. Dýmka má přitom tři gramy tabáku, ale kouříte ji hodinu a půl, cigareta má gram a půl, kuřák ji vykouří za pět minut. Je to pro nás osobní rituál na uklidnění se.

Taky si s kolegy něco ohledně dýmek vytknete?

Maximálně, když někdo s dýmkou spěchá a spaří ji, pak to začne smrdět. Tak mu to někdo vytkne. Jinak se spíš dohadujeme mezi kluby kolem soutěží. Nebo o typu tabáku: některý jednomu vůbec nesedí a druhý se po něm může utlouct. Jinak se ale nehádáme, dýmkaři jsou srdeční lidé.

PAVEL VOŇKA

• Narodil se před sedmadvaceti lety v Chotěboři.
• Živil se jako fotograf, nyní má fotografii jako koníček, věnuje se krajinářství.
• Pracuje jako počítačový technik.
• Žije v Havlíčkově Brodě.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video