Nejhezčí Vánoce byly ty v kriminále | E15.cz

Nejhezčí Vánoce byly ty v kriminále

Nejlepší léta prožil emeritní biskup Karel Otčenášek v komunistických kriminálech. Přesto má na Vánoce v žaláři hezké vzpomínky.

Jedna z prvních věcí, která zaujme v pokoji pro návštěvy v bytě osobního arcibiskupa Karla Otčenáška ve druhém patře Královéhradeckého biskupství, je vlaječka fotbalové Slavie visící na komodě. „Slavii jsem začal fandit ze soucitu. Bývala pořád druhá,“ říká hradecký biskup, který prožil přes deset let v nejtěžších žalářích.

Jaké byly vaše nejhezčí Vánoce ?

A víte, že to byly Vánoce v internačním táboře v Želivě u Havlíčkova Brodu? Věznili nás bez soudu v tamním klášteře. Bydleli jsme v maličké místnosti s pozdějším kardinálem Františkem Tomáškem a doktorem Antonínem Aloisem Šuránkem, spirituálem v arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci. To byla velmi dobrá společnost. Samozřejmě jsme ani o Vánocích nesměli zahálet – kontrolovali jsme cívky pro textilní továrny. Snažili jsme se to dělat velmi pečlivě, modlili jsme se, aby naše práce byla dělníkům k užitku. A nakonec, když jsme vše odevzdali, s ironií byly ty cívky před námi zničeny. Vánoce se tam sice nesly ve znamení utrpení pod neustálým šikanováním, ale byly velmi duchovní. To je o Vánocích to hlavní, opravdovou radost z narození Spasitele vám nemůže nikdo vzít. Kolik lidí v dnešní svobodě prožívá Vánoce bez radosti!

Rád bych proto pozdravil všechny vaše čtenáře a popřál jim nejen pěkné Vánoce, ale i celý další život – a naší vlasti, Evropě i lidstvu prosperitu a spokojenost v míru.

Co bylo pro vás na kriminále nejtěžší ?

V kriminále byla nejhorší obava z toho, že bych mohl něco vyzradit. Naštěstí se nepovedlo něco ze mne vytlouct, i když vyšetřovatelé zkoušeli různé věci. Podávali mi třeba i nějaké chemikálie, abych se rozmluvil.

Po propuštění z vězení v roce 1962 jste, až na krátkou výjimku, působil mimo Hradec. Jak jste udržoval vazby s místní diecézí ?

Byl jsem ve vnitřním vyhnanství v Trmicích u Ústí nad Labem. Farnost jsem nesměl opustit, vyhrožovali mi novým zatčením. I přes zákaz jsem však do Hradce jezdil, zejména na pohřby kněží. Bohužel, někteří lidé pak kvůli tomu, že se se mnou setkali, měli problémy.

Jak vzpomínáte na Vánoce vašeho dětství v Českém Meziříčí u Dobrušky ?

Inu, to bylo jako „doma“; na dárky jsme nečekali. Byli jsme všichni pohromadě kolem stolu a radosti bylo až až. V jedenácti letech jsem se dostal do Prahy do Arcibiskupského gymnázia, a to už jsem tak často doma nebýval – na Vánoce jsem samozřejmě přijel. Vzpomínám si na jednu drobnost – to jak jsme jednou v Praze dostali kokos. Doma se jej můj otec snažil otevřít. Byl kolářem, takže nářadí měl, ale i tak mu to dalo dost práce – vzal nějaká kladívka a nakonec to všelijak navrtával. Když se konečně dostal dovnitř, společně jsme potom ořech snědli. Přestože jsou to hezké vzpomínky, myslím, že Vánoce v Želivě byly nejlepší.

Jak vidíte úlohu církve v současné společnosti plné spotřeby ?

Domnívám se, že přehnaný konzum lidi kazí. První naše přikázání nám říká, že máme milovat Boha nade všecko a své bližní stejně, jako sebe samé. Naším úkolem je jít příkladem. Není to často lehké, ale ze zkušenosti mohu říct, že většinou zavírá srdce před cizí bídou ten, kdo má dost. Naopak ti, kteří sami mnoho nemají, jsou přístupni a ochotni se rozdělit s potřebnými.

Kniha rozhovorů s vámi se jmenuje Víra je můj pevný hrad. Odkdy je pro vás víra oním pevným hradem?

Víra je mým hradem odmalička, vyrůstal jsem v ní. Velmi ji zpevnilo utrpení ve vězení, ale ještě předtím také studium na gymnáziu v Praze Bubenči. Před časem jsem se tam byl podívat. Sídlí tam policie – dnes už jiná než v těch čtyřiceti letech totality. Přijali mě tam velmi vlídně, tak jsem se s nimi pomodlil. Když už se jmenuji Otčenášek, často se modlím Otčenáš (směje se). A kupodivu je ještě dost těch, kdo jej nezapomněli a jsou ochotni se modlit se mnou.

To mi připomíná vaši dramatickou cestu letadlem s prasklým sklem na pohřeb papeže Jana Pavla II. do Říma. Co se tehdy ve vládním speciálu odehrálo?

Piloti nám jen ohlásili, že má letadlo poruchu. I když jsem netušil, jak je to vážné, začal jsem se potichu modlit. Všiml si toho ministr Cyril Svoboda, ten o tom pak napsal článek. Nakonec jsme přece jen přistáli v Mnichově, kde nás již čekali hasiči. Chvála Bohu, dobře to dopadlo.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!