Nejhorší je, když umělecké dílo nepůsobí na diváka nijak, říká sochař

S Františkem Bálkem o sochách z písku a pohádkách, ale i o síle kresby.

Plzeňský sochař František Bálek má za sebou čtrnáct dní v říši pohádek. Zúčastnil se festivalu pískových soch v německém Binzu, jehož námětem byly pohádky bratří Grimmů.

Čím vás tahle akce zlákala? Stýskalo se vám po práci s pískem, nebo po pohádkách?

Je to v současné době největší akce svého druhu a sjíždějí se tam nejlepší sochaři z celého světa. Pracovat v takovém týmu je snem každého sochaře, protože nahlížení do kuchyně těch druhých ho postrčí kousek dál.

Komu jste nahlížel do kuchyně vy?

Jsem rád, že jsem po letech zase potkal Slávka Boreckého, což je Rus žijící v Polsku. Poprvé jsem se s ním setkal před deseti lety v Belgii a pak jsme se dlouho neviděli.

Jak se za ta léta proměnil sochařsky? Překvapil vás něčím?

Slávek mě nepřekvapuje, protože on byl vždycky výborný. Stejně jako všichni Rusové. Tamní sochařská škola je nedostižná, hlavně co se týče portrétu, proporcí, měřítka a podobně. Mají v sobě nějak školu monumentálního sochařství, takže jim nečiní problém modelovat tří-, sedmi-, devítimetrové sochy.

Co vy jako učitel ruské sochařské škole závidíte?

Průpravu, kterou mladí sochaři procházejí tak dokonale, že jim přejde do krve a stane se jim samozřejmostí. Když tvoří, nezabývají se už problémem měřítka nebo proporcí. To dělají automaticky dobře. A tak jim zbývá čas na samotnou výtvarnou tvorbu.

Znamená to, že mají líp zvládnuté řemeslo?

Přesně tak. I já sám na sobě občas pozoruji, že bojuju s tím, jak něco realizovat.

Co ze zkušeností, s nimiž se na podobných akcích setkáváte, by se dalo aplikovat do českého výtvarného školství?

Když jsem učil na střední umělecké škole na Zámečku, chtěl jsem tu zavést sochařskou práci s pískem. Nepodařilo se mi to prosadit a je mi to líto. Samozřejmě písek není trvalý sochařský materiál, ale pro výuku je právě proto ideální. Dá se s ním pracovat rychle, a když se dílo nepovede, není nic jednoduššího než ho zničit a začít znovu. To s kamenem neuděláte. Další výhodou písku jsou jeho specifické statické vlastnosti, které by se ovšem měly uplatňovat u soch bez ohledu na materiál.

Konkrétně?

Když si autor usmyslí, že ze sochy bude něco viset nebo koukat ven, tak to z kamene udělá. Ale písek se mu zřítí. Musí nad tím tedy přemýšlet. Studenti, které jsem bral na sochaření z písku, byli nakonec nejlepšími sochaři na škole, protože je práce s pískem opravdu posunula hodně dopředu.

Vraťme se na německý pohádkový festival. Co vás tam při tvorbě inspirovalo? Vybral jste si pohádku sám, nebo vám ji přidělili?

Celý tenhle obrovský projekt má na starosti jeden šéfdesignér, který nám rozděloval práci. Což znamená, že nám přidělil pohádky.

Takže Vlk a kůzlátka nejsou vaše nejoblíbenější pohádka?

Ne, dostal jsem ji přidělenou. A říkal jsem si: to jsem to chytnul! Obrovský dům pro kůzlátka, to není sochařina, ale zedničina. Dělali jsme dvě stěny, které dohromady měřily jedenáct metrů. Žádné postavy, jen zvířata. Ale nakonec jsme si v tom našli zalíbení.

Pracovali jste v týmu?

Českých sochařů nás tu bylo šest. Kromě mne ještě Tomáš Bosambo, Jiří Genzer, Jiří Kašpar, Stanislav Pokorný a Jan Švadlenka. Organizátoři nás rozdělili do dvojic. Já jsem pracoval se Stanislavem Pokorným.

Záviděl jste někomu, že dostal lepší téma?

Ani ne, každé mělo svá pro a proti. Jan Švadlenka s Jiřím Kašparem dostali třeba Sněhurku a sedm trpaslíků. Trpaslíky dělal Jan Švadlenka. Měl na to obrovský prostor a to jsem mu tedy opravdu nezáviděl, protože tam mu nezbylo nic jiného než trpaslíky doplnit různými kameny, jeskyněmi a podobně. A ještě u toho všeho pořád lezl po zemi.

Co dalo nejvíc práce vám?

Skákající kůzlátka. To je přesně to, co se z písku dělá velmi obtížně. A taky jich bylo moc. Sedm. Když jsem chtěl, aby každé bylo jiné, nevymyslel jsem u toho posledního už nic lepšího, než že jsem ho schoval za jakousi bednu s hračkami.

Jak jste se vůbec na tuhle práci připravoval? Četl jste si před spaním pohádky bratří Grimmů?

Vůbec ne. První den ráno byl brífink, kde autoři dostali témata a k nim i podklady. Třeba stažené z internetu nebo zkopírované z knížky.

Máte rád pohádky bratří Grimmů?

Mám rád všechny pohádky. Ale musím přiznat, že mě na místě překvapilo, že ta která pohádka, kterou z dětství znám, je pohádkou bratří Grimmů. U nás už tak zdomácněly, že je nevnímáme jako německé. Ale tu a tam mě překvapily jejich verze, které se od našich trochu liší a jsou skoro až hororové.

Vzpomenete si na televizní pohádky? Které se vám líbily?

V dobách mého dětství nebyla televize to, co dnes. Velká bedna s malou černobílou obrazovkou. Později mě okouzlil Maxipes Fík. A pohádky, které kreslil Adolf Born. Toho miluju.

Uvízly vám z dětství v paměti nějaké ilustrace z knížek?

Z pohádek Boženy Němcové. Jako kluk jsem si i překresloval nějaké prince na koni a tak.

Jak moc je podle vás pro dítě důležitá dobře ilustrovaná dětská knížka?

Ilustrace v dětské knížce je možná důležitější než text, protože utváří představy dítěte. Dodnes se mi vybavují klasické kresby princů a princezen, které byly nesmírně krásné. Dnes vím, že postavy byly třeba stylizované, ale taky už vím, že pro dospělého není vůbec jednoduché přizpůsobit svoji tvorbu dětem. Děti mají jiné vidění.

Ilustroval jste někdy nějakou pohádku?

Ne. Ale se spolužáky z učení jsme kreslili komiksy jednomu z nás, který jako první šel na vojnu. Sám jsem si pak na vojně kreslil takový deník. Vlastně jsem dělal dva. Protože jednou mě jeden důstojník načapal, jak si kreslím, a chtěl, abych mu ten deník dal. Tak jsem kreslil dva, aby mi jeden zbyl.

Nelákalo by vás někdy ilustrovat nějakou pohádku?

Kdysi jsem si přál být malířem, ale na vysoké škole mi to nějak znechutili, že jsem od té doby nevzal štětec do ruky. Ale občas si slibuju, že si něco namaluju.

Necháváte si to na důchod?

Až přijde čas. Občas, třeba na dovolené, jsem si něco nakreslil.

Co třeba?

Zajímavé uličky, nádherné olivovníky v Řecku a tak.

Co vás pohne k tomu, že radši vezmete do ruky papír a tužku, než abyste si to pohodlně vyfotil?

Kresba nese větší výpověď o tom, kdo ji dělá. Fotka je dokument. Kreslení si užívám. Už jenom výběr motivu trvá déle, takže to, co kreslím, na mne působí silněji než to, co fotím. Je to pro mne vnitřní záznam mne samotného.

Takže když si po čase prohlížíte své kresby z dovolených, vybavují se vám pocity, které jste v danou chvíli měl?

Určitě. Už proto, že při kreslení strávíte na tom daném místě třeba půl dne. Zatímco fotka, to je cvak-cvak a jde se dál. Ale jednou se mi líbilo, jak přistávala letadla nad klášterem a kolem bylo moře. Vyfotit se mi to nepodařilo a na nakreslení to bylo příliš rychlé. Tak mám v sobě jenom pocit.

Nezkoušel jste to nakreslit doma v klidu ze vzpomínek?

Samozřejmě by se to dalo udělat podle těch fotek, ale chyběl by tam ten pocit. Nebylo by to reálné.

Máte u obrazů nebo kreseb nějakého výtvarníka pocit, že když se na ně díváte, cítíte asi pocity, které měl, když to kreslil?

Pocit je věc subjektivní, takže já si nanejvýš můžu myslet, že cítím to, co on. Ale je to skutečně pravda? Jsou umělci, jejichž tvorba na mne působí velmi emotivně a silně - a nakonec je jedno, jestli on měl stejné pocity, nebo jiné. Důležité je, že mi vůbec nějaké pocity předává. Nejhorší je, když dílo na diváka nepůsobí nijak.