Třiadevadesátiletá řádová sestra Kordula dodnes opatruje rodinnou relikvii, obrázek svaté rodiny. Připomíná jí její nejšťastnější období, kdy jako dítě, podle místního zvyku obcházela během adventu Velké Hoštice, kde vyrůstala. „Vždy od patnáctého prosince jsme chodili po domech. Vedla nás některá z maminek. Hospodyně už nás čekala, doma měla prostřený stůl bílým ubrusem, na něj jsme obraz postavili. Pak jsme se společně pomodlili růženec, zpívali jsme vánoční písně a dostali jsme nějaké cukroví,“ vzpomínala na Vánoce v dětství Anna, která po přijetí do řádu Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské přijala jméno Kordula. Na ty nejhorší, které prožila v padesátých letech po násilné internaci, už nevzpomíná.
Maminku nepoznala
Malá Anna to neměla lehké už od narození. Její dvojče i maminka zemřeli při porodu. Všichni mysleli, že malé batole nepřežije, proto si ho osvojila bezdětná teta ve Velkých Hošticích.
Aby měla na jídlo a oblečení, musela začít velmi brzy pracovat. Už jako osmiletá hlídala batolata sedláků. U jejich stolu také zasedla ke štědrovečerní večeři. Jedli hrachovou polévku, smaženého kapra s chlebem a vánoční slezskou mačku (hustou perníkovou omáčku s ořechy).
„Děti dostaly hračky a já nějaké oblečení nebo boty. Pak jsem šla domů za tetou. Doma jsme si dárky nedávaly,“ pokračovala sestra Kordula.
A její nejhezčí dárek? To když po škole začala pracovat v opavské továrně na punčochy a za dvanáct korun koupila své tetě pod stromeček zástěru. „Měla z ní obrovskou radost. A já ještě větší, že jsem ji mohla obdarovat,“ dodala Kordula.
V šest ráno na roráty
Otec známého sbormistra, zpěváka a varhaníka Karla Kostery byl silně věřící, takže už od šesti let malý Karel ministroval ve slavkovském kostele a celý advent chodil denně v šest ráno na roráty (mše se zpěvem). Přesto považuje Vánoce, které prožíval jako dítě, za nejhezčí. „Dodnes vnímám tu sváteční náladu a prožitek z vánočních koled,“ řekl Kostera. Před Štědrým večerem napekla maminka cukroví. Pár kousků pro každého. „Moc času neměla, protože celý den pomáhala otci v řeznictví. Jedli jsme hrachovku, smaženého kapra se salátem a mačku,“ vzpomínal Kostera. Ti menší měli místo kapra smažený celer. V rodině Kosterů totiž vyrůstalo patnáct dětí, z toho jedenáct kluků. Malý Karel přišel na svět druhý v pořadí a až do svých šesti let spal se svými dalšími třemi bratry v jedné posteli.
Podělili i chudou tetku
„Ještě před večeří jsem zanesl jídlo tetce Dajčce, která neměla rodinu,“ popisoval Kostera. Nejvíc ale hochy zajímalo, co se dělo v sousední zamčené jizbě. „Oba pokoje vytápěla jedna kamna a já klečel u otvoru nad podlahou a čichal jsem vůni vánočního stromečku. Většinou jsem dostal oblečení a boty, takže nejhezčím dárkem pro mě bylo autíčko s prskacím kamínkem,“ vzpomínal Kostera. Všichni se před rozsvíceným stromkem společně pomodlili a zpívali koledy. Na harmonium je doprovázel otec a později Karel Kostera mladší.
Chtěla chodící pannu
Pro sólistku opery opavského divadla Olgu Procházkovou jsou nejhezčí Vánoce ty, které prožila společně s rodiči v Brně. S nostalgií vzpomíná, jak ji otec myslivec jako dítě naložil do rodinné škodovky a vyrazili společně do lesa pro jedličku.
„Kolikrát jsme viděli i to zvířátko se zahnutými zoubky dozadu, jako ta dívenka z reklamy. Stromek jsme zdobili všichni různobarevnými baňkami a čokoládovými figurkami. Některé z nich věšíme na stromek dodnes,“ popisovala Procházková.
Prozradila také, že tatínek vyjídal fondánové bonbony ze staniolu. A aby se na to nepřišlo, maskoval to tím, že obal vycpal papírem.
Nejhezčí dárkem byla pro malou Olgu chodící panna. Toužila i po velkém medvědovi, ale toho jí Ježíšek nedonesl. Na Štědrý večer všichni dodržovali i vánoční zvyky.
Budoucnost zjišťovali z nakrájených jablíček, pouštěli lodičky ze skořápek a za záda házeli pantofle. „Taky jsme se postili a můj otec vždycky vymýšlel fígle, aby se na stropě hýbala svítící prasátka. Nikdy nechybělo nad dveřmi ani jmelí,“ zakončila Procházková.
