Dvaadvacet stálých obyvatel v průměrném věku šedesát let. Dvě třetiny jsou ženy. Každý druhý má živnostenský list a věnuje se nějakému drobnému podnikání. Většinou zemědělství. Nulová nezaměstnanost. Lidé jsou tu prostě čilí.
„Vždyť jsme v Čilé,“ říká s úsměvem Mirka Chmelová. I ona patří k místním zemědělcům. Doménou jejího hospodářství je zahradnictví, pěstování zeleniny a hlavně brambor.
Narodila se tu a ani na okamžik ji nenapadlo, že by ze zapadlé vesnice, kde není ani samoobsluha, ani hospoda, odešla třeba do sousedních Podmokel nebo do většího Zbiroha.
„Je tu krásně. Narodila jsem se tu a náš rod tu žil několik století. Je tady půda, na které pracujeme,“ vypočítává příčiny své vazby na nejmenší obec v kraji, jež leží na břehu Berounky.
Obyvatele Čilé skoro spočítáte na prstech jednoho člověka. Ale bylo v historii i hůř. Za třicetileté války obec zpustla. Nebylo tu živé duše.
Autobus? Dvakrát denně
Na první chalupě vlevo na kraji obce je malá cedulka s nápisem Obecní úřad. Starosta František Hájek tu však úřaduje jen první sobotu v měsíci, dvě hodiny dopoledne. Pro výkon funkce není uvolněný. Živí ho podnikání v zemědělství.
Agendu na „radnici“ tvoří převážně různá povolení. Třeba k pokácení stromu. Nebo k drobným stavebním úpravám na domech. Úřední hodiny slouží ale například i k tomu, aby starousedlíci i chataři mohli zaplatit popelnici. Čilá je nejmenší samostatnou obcí v Plzeňském kraji a pravděpodobně i v celé republice. Z takzvané občanské vybavenosti tu není vůbec nic. Autobus sem jezdí dvakrát denně. Místní pamětihodnosti zastupuje pomník padlým v první světové válce a poněkud oprýskaný Ježíš na kříži.
V dobách socialismu sem zajížděla pojízdná prodejna. Ještě ji připomíná opršelá cedule na budově obecního úřadu. Dnes se musí za nákupy autem.
„Na nákupy jezdíme do Podmokel nebo do Zbiroha, k lékaři do Mlečic,“ říká Drahomíra Rybáčková, jedna z nejstarších obyvatelek vesnice. V Čilé žije už skoro šedesát let. Vdala se sem. Ale nestěžuje si. Bere malou vesnici takovou, jaká je.
„Když je náledí nebo hodně sněhu, tak se třeba tři dny nedostanete pro chleba. Ale když tu člověk vyroste, tak mu to ani nepřijde,“ dodává Chmelová. Kdysi se obecní samospráva tvořila tak, že v čele vesnici stanul ten nejlepší sedlák. Protože byla záruka, že umí dobře hospodařit.
Obecní zastupitelstvo v Čilé tvoří pět lidí. Ze dvou rodin. Obě se věnují zemědělství. „Je třeba podotknout, že nikdo jiný nechtěl do zastupitelstva kandidovat. A teď to vypadá jako na Korsice, kde dva mafiánské klany ovládají město,“ říká s úsměvem starosta.
V Čilé rentiérem
Prvnímu muži obce je pětatřicet let a zemědělskou živnost převzal spolu s bratrem po otci. Využili tak pobídky státu, který podporuje v zemědělství mladou krev.
„Pokud samostatně hospodařící zemědělec po dovršení pětapadesáti let ukončí zemědělskou činnost a předá hospodářství někomu mladšímu čtyřiceti let, kdo se zaváže, že bude hospodařit dalších deset let, dostává od státu rentu,“ vysvětluje Hájek.
A s úsměvem dodává, že otec je teď rentiér a ke štěstí mu prý schází už jen pořídit si po vzoru amerických důchodců vilu na Floridě.
Politická mapa Čilé je velmi jednoduchá. „Jsme tu samí nezávislí,“ poznamenává Hájek. Neexistují tu ani sokolové, Svaz zahrádkářů nebo hasiči. Za kulturou se jezdí do okolí.
„Tady bychom chtěli vybudovat taneční parket,“ říká Hájek a otevírá okno vedoucí z obecního úřadu do krátké stráně.
„Dole bude opěrná zeď a nahoře vytvoříme rovnou plochu. Mohlo by tu být i ohniště a malý altán,“ nastiňuje momentálně nejodvážnější rozvojové plány obce.
Čilá hospodaří s rozpočtem, který nedosahuje ani půl milionu korun. Bez koruny dluhu. Na větší akce se jí daří získávat i státní dotaci. Do čeho lze taky investovat? „Hlavně do komunikací. Teď jsme dělali novou střechu na obecním úřadě. Žijeme tady chudě, ale čestně,“ říká starosta.
V Čilé je sedm trvale obydlených domů, stovka chat a jeden srub, po prvním majiteli zvaný Hasmanka. Stavbě dalších chat se obec brání. Podle starosty by jí nic nepřinesly.
„Nemáme a nechceme mít takový ten Šmoulov, jaké jsou k vidění jako satelity kolem měst a vesnic,“ říká Hájek. A dodává, že v Čilé prakticky není možné stavět.
„Stavěly by se tu jen chaty. Ti lidé by v pátek přijeli, v neděli odjeli, nanejvýš by sem přivezli nějaký odpad. V lepším případě na sběrná místa, v tom horším do lesa. Jediné, co bychom z nich měli, by byla daň z nemovitosti, a ta není tak veliká,“ přemítá Hájek.
Zájem o chaty
Je to trochu problém, protože krajina kolem Berounky je krásná a k rekreaci láká. A tak by tu zájem o výstavbu byl.
„Tady je hezky pořád. Nejkrásnější je tu konec srpna a září, kdy lesy hrají všemi barvami a pod nimi se vine temná Berounka,“ říká nadšeně Chmelová. Ale ani ona nemá chaty moc v lásce. Ačkoli její vztah k nim není úplně jednoduchý.
„Popravdě řečeno, nás chataři živí, protože jim prodáváme naši zeleninu a brambory. Ale lidé si chaty postavili na cizích pozemcích. Způsob, jímž je za socialismu získali, byl špatný. Navíc je tu problém s odpady všeho druhu. Chaty mají splachovací toalety, koupelny i pračky, ale chybí jim septiky. Po vsi se často povalují odpadky. A to i přesto, že tu jsou asi tři sběrná místa,“ vysvětluje žena.
Když se Drahomíry Rybáčkové někdo zeptá, jak se v Čilé žije, odpovídá, že jako v ráji. Bydlí v půvabné roubence, která ani zdaleka nenabízí luxus a komfort jednadvacátého století. Pro ni má však hodnotu něco docela jiného. Mezilidské vztahy.
„My se tady ani nehádáme. Jsou tu opravdu sousedské vztahy, pomáháme si,“ tvrdí Rybáčková.
Její slova potvrzuje i starosta. Prý nikdy nemusí řešit spory typu moje jablko spadlo sousedovi do zahrádky a on ho snědl. „Možná je to tím, že tu jsou stavení dost daleko od sebe. Anebo tu žijí rozumní lidé, nevím,“ přemítá Hájek.
Přestože průměrný věk obyvatel Čilé je na hranici věku důchodového, žijí tu i mladí lidé. A co je hlavní, zůstávají tu i po absolvování školy.
„Nejmladší syn studuje střední školu, prostřední dcera studuje tropické zemědělství a nejstarší dcera vystudovala akademii výtvarných umění,“ představuje Chmelová svoji rodinu. Její dcera Eva, výtvarnice, využívá svůj talent mimo jiné i při tvorbě obecních webových stránek.
V téhle vesnici podle všeho žili hrdí a pracovití lidé odnepaměti. Kdy a proč sem přišli a zůstali, je obestřeno tajemstvím. Jisté je jen to, že v písemných pramenech se poprvé objevuje v dobách panování Václava IV., v roce 1379. Tehdy ji měl v držení vladyka Mikšík ze Šlovic.
Vzpomínka z války
Další zajímavá písemná zmínka o Čilé, respektive o jejích obyvatelích, pochází ze třicetileté války. Dobový kronikář o nich poznamenal: „Po lesích se skrývají, záseky po lesích dělají, přepadávají švédská vojska a vůbec všemožně hrubě škodí.“
Od poloviny devatenáctého století byla Čilá samosprávnou obcí a na prahu století dvacátého si tu vystavěli i obecní úřad. Svému účelu slouží dodnes. Zvenčí obyčejná chalupa, vevnitř nepoužívaná obecní knihovna a jen tím nejnutnějším zařízená místnost, kde starosta úřaduje. A konají se tu volby.
Původně jako obecní úřad sloužila jen část stavení. Druhá byla jakýmsi obecním domkem. Kdyby někomu třeba shořela střecha nad hlavou, obec by ho byla ubytovala právě tady. Tahle filozofie svědčí nejen o tom, že na to před sto lety musela Čilá mít, ale také o tom, že tu žili velmi osvícení lidé.
Další historická zajímavost dokládající úroveň někdejších obyvatel nejmenší obce v Plzeňském kraji se váže k neradostnému období kolektivizace v padesátých letech. Zatímco jinde museli sedláci dávat do nově vznikajících zemědělských družstev jen dobytek nebo koně, v Čilé přicházeli už o traktory.
OBEC ČILÁ V DATECH
• počet obyvatel: 22 lidí
• průměrný věk: 59,9 let
• počet trvale obydlených domů: 7
• rozloha: 1,9 kilometru čtverečního
• roční rozpočet: 420 tisíc korun
• první písemná zmínka: v roce 1379
