Jeho kresba květiny vyrůstající z pařezu se po srpnu 1968 stala symbolem pro okupaci Československa a naději, kterou přineslo pražské jaro. Kvůli kritickým karikaturám v Literárních novinách ale musel výtvarník Ivan Steiger v roce 1968 emigrovat do Německa. V zahraničí se brzy proslavil a jeho karikatury jsou stále nedílnou součástí předních světových deníků. V roce 1994 otevřel na Pražském hradě Muzeum hraček, kde v pátek 11. prosince začala výstava věnovaná Vánocům. „A přitom vlastně v Praze nemám co dělat, komunisté mi ji zakázali. Doteď ten zákaz nikdo nezrušil,“ říká Ivan Steiger, který se honosí titulem německý rytíř.
Hračky sbíráte už přes pětatřicet let. Proč hračky?
Jsem vděčný svému studiu na FAMU. Vzdělání, které jsem tam dostal, mě naučilo dívat se na umění. Jednoho dne jsem objevil, že hračka je umění pro děti. Díky uměleckému pohledu jsem se to naučil rozeznávat. V tom jsem měl předstih před ostatními sběrateli.
V jakém smyslu?
Většina sběratelů se soustředí třeba jen na auta, vlaky nebo určitou značku. Já sbírám vše, co se mi líbí. Dost se mi za to posmívali, ale díky tomu má sbírka dostala takovou strukturu a rozměr, že jsem tím nejhezčím pokryl celé dějiny. Nejstarší hračky jsou z vykopávek před Kristem, o nichž se dá pochybovat, jestli to byly kultovní předměty, nebo panenky.
V různých rozhovorech jste tvrdil, že jako malý jste si příliš s hračkami nehrál.
Nejradši jsem si hrál se štokrletem. Když maminka žehlila, měla přes stůl přehozenou deku. Já měl pod stolem takové doupátko, odkud jsem s obráceným štokrletem dorážel na venkovní svět. Samozřejmě jsem měl vlak, ale ten mě nudil. Pokaždé jsem ho musel vyndat ze skříně, sestavit kolejiště, pak jezdil pořád dokolečka. Nakonec jsem ho musel zase rozložit, sbalit a uklidit do skříně. To mě vůbec nebavilo.
Jakou hračkou byste chtěl být?
Neprůstřelným robotem. Nebo spíš kyborgem. Chtěl bych samozřejmě umět létat a dělat hrdinské činy.
Když byly vaše děti malé, musely mít radost, že je obklopuje tolik hraček. Podle čeho jste je vybíral?
Hrály si s hračkami z mé sbírky. Jinak jsem jim ale hračky zakazoval.
Proč?
Zakazoval jsem jim barbíny, schovával jsem je do sklepa. Po deseti dvaceti letech jsem se ale poškrábal za uchem a vystavil je. Barbie je totiž naprosto ideální manekýnou, která ukazuje vývoj módy od padesátých let minulého století dodnes.
Jakým způsobem získáváte hračky?
Pravidelně jsem inzeroval v novinách, takže se vědělo, že hračky sbírám. Dřív jsem honil hračky já, dnes honí hračky mě. Jen sedím a lidé mi je nosí. Dřív jsem chodil i na aukce, bleší trhy a sběratelské akce.
Kam tu spoustu hraček dáváte?
Nejlepším skladem jsou pro mě muzea. Ale mám třeba velikánský byt v Mnichově, dům na venkově v Bavorsku a dvě garáže v Americe. To vše je plné až po strop. Ale samozřejmě bych si přál pro muzeum větší dům, do kterého bych uložil své sbírky, protože si je bohužel nevezmu do hrobu.
Bohužel? To zní, jako byste se o ně nechtěl dělit.
Vždyť jsem je vzal dětem. Jsou to moje hračky! Každá z nich má pro mě latentní odraz dětských očí, dětských prstíčků a lásky. Každou z nich mělo nějaké dítě v ruce, možná ji pusinkovalo. Ve vláčcích seděli budoucí mašinfírové, se stavebnicemi si hráli konstruktéři, světoví architekti.
Každá z hraček má asi svůj příběh. Znáte některé?
Některé znám. Od jedné dámy mám třeba medvídka s panenkou. Řekla mi, že mi je dá zadarmo, ale že ten medvídek sedí s panenkou v náručí už od roku 1927. Musel jsem jí slíbit, že panenku bude objímat dál. Nebo mám medvídka Pavlíčka a musel jsem slíbit, že mu nesundám pyžamo, které měl na sobě. Jsou také smutné příběhy, kdy dítě umřelo, takže se ke mně hračka dostala nerozbalená.
A máte nějakou sbírku plyšových hraček?
Hlavní skupinou jsou medvídci Teddy. Jméno dostali podle amerického prezidenta Theodora Roosevelta (údajně odmítl zastřelit medvěda, kterého mu organizátoři honu dovedli až na dostřel – pozn. red.). Mně se poštěstilo, že mám toho úplně prvního. Nemá ho ani firma Steiff, kde se medvídek v roce 1902 „narodil“. Rentgenovali jsme ho na univerzitě v Mnichově.
Rentgenovali?
Ano, mysleli si, že jsem blázen, když jsem tam přišel s tím, že chci zrentgenovat medvěda. Když jsem tam pak ale přišel podruhé, všechny sestřičky měly ten rentgen vystavený.
A co jste objevil?
Objevil jsem, že ten vnitřní život v něm jsou dráty. Že upevnění jeho končetin je opravdu to nejstarší.
Když jste mě provázel vánoční výstavou, vyslovil jste přání, aby lidé zavzpomínali a řekli si: „Jé, to mám doma.“
Ne, těším se na to, že lidé, kteří přijdou, si budou myslet, že je tady vystavené nějaké smetí. Protože věci, které zde ukazuji, jsou podceněné, ty už si na stromek jen tak někdo nedá. A budou zírat. Těším se na výkřiky: „Tohle jsme měli.“ A nejhezčí na tom je, že se vrátí domů a nemá to. A víte proč? Protože už to mám já. Stejně jako toho medvídka.
