Největší nepřítel kominíka? Silný vítr na střeše
Josef Bažant se představuje pohádkovým způsobem každému, kdo si přeje jeho služby. Tady kominík Pepa, ozve se v telefonu, když prosím, jestli bych s ním mohl jeden den pracovat. Hned druhý den ráno se tak stávám jeho pomocníkem. Na sedm hodin.
Jedeme do Sezimova Ústí k jeho známému, kterému přestala sloužit komínová vložka. „Byla špatně sesazená. Dehet se tak dlouho usazoval na spojích, až prosákl zdí,“ vysvětluje mi sedmapadesátiletý kominík.
Tahá přitom z auta náčiní a novou nerezovou vložku. Má asi padesát kilo. Je jako živá, když se ji společnými silami snažíme dotáhnout na půdu.
„Nemůžu ji tam prostrčit. Je pořád moc široká. I když podle kalibrační koule by to mělo stačit. Nechtěl jsem za každou cenu dávat úzký průměr,“ podrbe se na hlavě Pepa a hledá provizorní řešení, aby majitel mohl topit.
Potom vyrážíme do Mozolova. Jistebnicko bylo za totality Pepovým rajonem. Jezdil tam dokonce na kole. „Ale to mi bylo třicet. Bylo na práci víc času. Babičky byly šťastné, že si s nimi někdo popovídá. Kolikrát se rozdělily i o oběd,“ vzpomíná.
Na Mozolov si přijel jen obhlédnout zakázku. Potkává se tu s kamarádem, který rekonstruuje kotelnu. „Dej mi ty obrázky, stejně je už nebudete potřebovat,“ prosí, když leze na střechu. „Jasně, ale hlavně nespadni. Jinak z tebe bude první bažant, který poletí,“ směje se známý.
Pepovi jde o zarámované normy ke starým kotlům. Nese si je potom hrdě do auta. „Sbírám věci od řemesla. Staré kalendáře, normy, výuční listy, figurky kominíků,“ svěřuje se.
Podle něj dokonale ilustrují dobu. „Třeba prvorepublikové kalendáře mají nádherné litografie. V některých letech komunismu jsou rozmnožené jen cyklostylem. Nebo je zajímavé, jak výuční listy vydané za první republiky zase za druhé světové války různě přelepovali,“ vypráví.
Když pátral po původu jedné figurky, zjistil, že byla dokonce na výstavě v Bruselu.
Sní o tom, že jednou založí kominické muzeum. Líbil by se mu zámek v Ratajích nad Sázavou.
„Jsou tam dvacetimetrové průlezové komíny. Na jednom z nich je busta. Legenda vypráví, že je věnovaná kominíkovi, který čistil komín, spadl dolů, a už to nerozchodil. Ještě za první republiky se totiž kominíci museli komíny plazit a čistit je škrabkou,“ dozvídám se na cestě do Milevska.
„Nebouchne to?“ ptá se majitelka plynového kotle, když ho Pepa zapojuje. „Nebojte se. Ať vám slouží aspoň dalších dvacet let. Ale rozhodně ne proto, že bych vás už nikdy nechtěl vidět,“ směje se kominík.
Na cestě do Dražic plánuje pozdní oběd. Ale ještě před tím musí dát vložku do více jak patnáctimetrového komína.
Nechce se mi za ním ani na půdu, kam je třeba nerezovou rouru vytáhnout. Žebřík se viklá, a pode mnou jsou tři patra schodiště.
K mojí smůle si Pepa zapomněl šroubovák. Chci mu nabídnout, že mu pro něj dojdu, ale řekl jsem si, že víckrát než jednou nahoru nepolezu. Mám strach z výšek. Ale nakonec je mi to tak hloupé, že ho překonávám a slézám dolů.
Nedovedu si představit, že bych vyšplhal ještě na střechu, kam Pepa s vložkou musí, aby ji spustil komínem.
Když otevře chatrný vikýř, který mu ve větru málem uletí, zatočí se mi hlava. Opatrně se snažím z půdy pomáhat. Stačí, abych s vložkou špatně cuknul, a shodím ho ze šikmé střechy. Kromě toho se o to pokouší i silný vítr. Je opřený jen bokem o komín. Naštěstí vložka projela až ke kotli. Ještě menší úpravy a můžeme na oběd.
U čerpací stanice si Pepa nasazuje při tankování čepici. Nezapomene na ni ani při cestě do jídelny. „Bez ní bych byl jen anonymní špindíra. Takhle jsem kominík,“ směje se.
Poslední dobou nestačí zvedat telefony. I kvůli nové vyhlášce. Nejzásadnější změnou je v ní prý část o tom, že si lidé sami mohou čistit kotel do výkonu padesáti kilowatů, ale potřebují jednou za rok revizi. „Platí až od nového roku, ale hodně lidí volá už teď,“ uzavírá Pepa.
