Přes dvaadvacet let pracuje v ostravské zoo její ředitel Petr Čolas. Na velitelské židli přitom sedí již sedm let. Předtím zde prošel nejrůznějšími profesemi, začínal, jak se říká, od píky jako pomocný kuchař v zookuchyni. „Jiné místo tehdy nebylo,“ krčí dnes rameny sedmačtyřicetiletý manažer, původně vystudovaný zootechnik.
V zemědělství ovšem strávil po škole pouhé dva roky. „Za tu dobu jsem si ujasnil to, co jsem věděl už předtím. A sice, že zemědělství je sice fajn, ale ve zkratce – je to výroba, kde se do půdy, rostlin nebo zvířat nacpe co nejméně a vyždímá naopak co nejvíce,“ poznamenává.
Už tenkrát, v té době?
Už tenkrát za minulého režimu. A podle mne to bylo ještě horší. Dneska žijeme ve velmi zkreslených idealistických představách, že to bylo jinak. Moje tehdejší romantické představy rychle vzaly za své. V zoologické jsem přitom chtěl pracovat celý život. Úvodní životní pracovní etapa v zemědělství byla pro mne velmi cenná, protože mi otevřela nové obzory v mnoha věcech. Naučila mne alespoň základům práce s lidmi, se zvířaty.
Dnes řídíte zahradu, v níž se nacházejí přes tři tisícovky zvířat. Máte přehled o všech?
Ne, vůbec ne. To ani nejde. V době, kdy jsem pracoval na úseku, kde jsem měl svěřených nějakých deset dvacet, padesát nebo i sto zvířat, tak bylo pochopitelné, že jsem znal čísla jejich plemenných knih, zhruba rok narození, stav každého zvířete a podobně. Když si ale vezmete, že teď máme téměř čtyři sta druhů zvířat a více než tři tisíce kusů, tak představa, že by existoval člověk, který by to udržel v hlavě, je naprosto mylná a v podstatě úsměvná.
Proč?
Ředitelské povinnosti to vytěsňují. Zoologická není jen o zvířatech, ale o zvířatech a lidech a spoustě dalších věcí. Pokud bych si myslel, že je pouze o zvířatech, tak bych nemohl dělat ředitele. Nicméně mám v zahradě takzvaná VIP zvířata, u kterých se snažím informace v hlavě udržet.
Například?
Sloni, tygři, hroši, lvi a pak některá další, o kterých veřejnost ani neví a ani ji to nezajímá, protože jsou šedivá, nezajímavá, málo návštěvnicky atraktivní a podobně. Ale jejich ochranářský status anebo chovatelská hodnota je tak vysoká, že jsou nesrovnatelně cennějším pokladem než mnoho z těch dříve jmenovaných. Třeba takový lemur Sclaterův.
Je nějaký druh, který byste tu rádi měli, ale je náročné ho sem dostat?
Ačkoliv se tomu možná nedá věřit, tak největším vrcholem práce pro mě jako ředitele není to, že se tu objeví nějaký nový druh zvířete. Ale když některá ze zde narozených a odchovaných zvířat pak cestují do jiné zoo v České republice, Evropě nebo na celém světě. Nebo úplným vrcholem je, když se podaří navrátit zástupce ohroženého druhu do přírody, kde nejen přežije, ale začne se i dále množit.
Chodíte každý pracovní den po zahradě?
To si může dovolit pouze ředitel, který má malou zahradu na ploše řekněme pěti hektarů. Ale tato má sto hektarů, a kdybych ráno v šest začal, tak bych ji se vším všudy ani neproběhl. Takže ne, nechodím. Kdybych to dělal, tak by zahrada neměla žádné peníze na svůj rozvoj, nové expozice a služby.
Loni jste skoro dosáhli půl milionu návštěvníků, zdá se, že zoo v tuto chvíli zažívá nejlepší roky ve své historii. Čím to je?
Není to jen slůnětem, i když i Rashmi se na tom určitě výrazně podílí, ale to by bylo příliš velké zjednodušení. Myslím, že v tuto dobu začínáme sbírat plody naší dlouholeté systematické práce. A zcela podstatná je i zásadní podpora našeho majitele, města Ostravy. Obecně, než se něco rozhodneme udělat, tak u každé větší věci je to příprava na mnoho a mnoho let dopředu. Příprava každého projektu za několik desítek milionů korun stojí mnoho set tisíc nebo i několik milionů korun. Musíme zajistit všemožná administrativní rozhodnutí, třeba stavební povolení. Když to jde dobře, je to běh na roky.
Kdo vám vůbec projektuje nové pavilony?
V České republice nejsou projektanti, kteří by se specializovali pouze na projektování moderních expozic pro zvířata atraktivních i pro návštěvníky. V zahraničí ano, ale ty si nemůžeme dovolit. Takže nám nezbývá nic jiného než si projekční týmy postupně hledat a vychovávat, což je pochopitelně dlouhodobý proces. Stavby pro zvířata jsou jeden a typ vedle druhého, ve kterých se snoubí zkušenosti získané z celého světa, i ty negativní zkušenosti, a kterým předchází mnoho a mnoho let přípravy.
Co chystáte otevřít letos nového?
Mělo by dojít k dostavbě návštěvnického centra spojeného s restaurací. Tu původní, letní restauraci, máme již řadu let zdemolovanou. Nová restaurace tak konečně umožní kulturní stravování návštěvníků. Její dokončení plánujeme na podzim.
Taková restaurace v zoo chyběla.
Ano. Lidé i společnost se vyvíjí a mění. Když se podíváte na staré fotky, tak se tady pilo pivo a káva z kelímku a nikomu to nevadilo. Když k tomu člověk přikousl párek, tak byli všichni spokojení. Ale ta doba je nenávratně pryč a lidé chtějí a budou chtít čím dál tím více.
Co dále chystáte kromě toho centra?
Rádi bychom rozšířili parkovací plochy, které jsou už nedostatečné. Dále už nyní probíhá úprava, odbahnění, zatraktivnění a zpřírodnění vypuštěného centrálního rybníka, ze kterého se odváží tisíce tun za padesát let nashromážděného sedimentu. Dokončení čekáme také na podzim. Budou tam ostrůvky pro zvířata, lidé se k nim dostanou po lávkách, a věřím, že to bude moc krásné místo.
Jaká zvířata tam budou?
Jeleni sikové vietnamští, v přírodě vyhubení a taky v současné době do přírody zpět nenavratitelní. Třeba to za čas, až pomine lovecký tlak ve Vietnamu, bude možné. Jako tomu bylo u mnoha jiných druhů zvířat, kde bylo dříve navrácení do původní domoviny nemyslitelné. Dnes projekty vypouštění běží a fungují. Pak třeba madagaskarští lemuři, se kterými přijdou návštěvníci na dvou ostrůvcích do přímého kontaktu. Také tam bude výběh pro kriticky ohrožené jeřáby sibiřské. A v letošním roce, pokud nedojde k něčemu mimořádnému, tak by mělo dojít k rozestavění největšího komplexu v celé šedesátileté historii Zoo Ostrava. A sice Pavilonu evoluce.
Jak bude vypadat?
Bude tam spousta zvířat, například šimpanzi a některé další druhy primátů, které tu máme dlouhodobě ve starém pavilonu. Ten pak budeme moci někdy později konečně nechat zbourat. Celý Pavilon evoluce se ponese tematicky i jako historický vývoj člověka.
Jste tu sedm let jako ředitel, dvaadvacet let celkem. Jak dlouho plánujete, že tu ještě budete? Baví vás to stále?
To závisí hlavně na tom, co si vedení města bude přát ode mne jako od ředitele. A taky jestli mi vydrží zdraví. V tomto si tedy nekladu žádné cíle, protože to nemá smysl. Každopádně to není žádné „hraní si se zvířátky“. Naopak je to o velké zodpovědnosti. Máte více než stovky zaměstnanců a těm jste zodpovědný. Musí vám věřit, jinak to nejde. Jinak se neudělá vůbec nic. Zodpovídáte se svému majiteli a zřizovateli i všem poskytovatelům dotací a všem možným orgánům státní správy.
Jasně, pak máte tři tisíce zvířat…
Ano, pečujete o majetek ve výši téměř tři čtvrtě miliardy a měl byste vyhovět i přáním půl milionu návštěvníků. To je svým způsobem nadlidský výkon. Všem lidem totiž vyhovět nejde. Je to navíc práce, která je neskutečně byrokratická. Ale je zároveň i tvůrčí. Máte u ní jistotu, že i něco skutečného realizujete. Vidíte výsledky práce své a svých lidí každý den. To je myslím věc, na kterou má štěstí málokdo.
Jste hrdý na to, co se vám podařilo za vašeho ředitelování vybudovat?
Mnoho lidí projde pracovním procesem nebo i celým životem, aniž by za sebou zanechali jedinou molekulu. Nemám potřebu tady stavět pomníky, ale mám pocit a upřímně věřím tomu, že se tu dějí a vznikají věci, které jsou smysluplné pro všechny návštěvníky, pro všechny vrstvy společnosti. Bez ohledu na pohlaví, vzdělání, věk, barvu pleti, sociální status a podobně. Pracovat v zoo považuji za čest i jakousi odměnu. Zde, na rozdíl od řady jiných lidských činností a prací, kde je primární vydělávání peněz, což tímto nijak nekritizuji, je to normální, jde i o něco jiného. Je to, myslím si, svým způsobem i jakési poslání.
Třeba v oblasti záchrany přírody.
Přesně tak, ale spíše jen ochrany než záchrany. Vůbec si totiž nemyslím, že bychom tady dokázali spasit či zachránit celou zeměkouli, to fakt ne. Ale věřím, že v rámci možností, které máme, děláme mnoho užitečných a smysluplných kroků i pro celou přírodu. A pak vždycky říkám, že každá chvilka, kterou tady člověk stráví s rodinou, blízkými či známými, při procházce v krásném přírodním areálu je lepší než „trajdání“ po nákupních centrech. Myslím si, že tady plníme i jistou sociální funkci pro celou společnost.
