Největší soupeř? Psychika | E15.cz

Největší soupeř? Psychika

Iva Kučerová

Je mladá, hezká a rychlá. Třiadvacetiletá sprinterka Iveta Mazáčová má rychlost ráda. Nejen na tartanu.

Jeden z největších sprinterských talentů obul poprvé tretry na uherskohradišťském stadionu. Trojnásobná mistryně republiky v nejkratším sprintu, hájící barvy pražského Olympu, chce letos překonat svůj halový rekord na 60 metrů.

„Pět setin mě dělí od světové elity,“ říká Iveta Mazáčová, přezdívaná Mazda. Před třemi roky nechala své vytrénované tělo společně s dalšími kolegy vyfotit do kalendáře aktů. Dnes už by to neudělala.

Jak na ty fotky reagovali lidé z vašeho okolí?

Většinou všichni říkali, ty jo, dobrý kalendář, pošli mi nějaké fotky. Takže trapas. Žádné špatné reakce, jen se ptali, jak nás to napadlo.

Bylo pro vás těžké odhodit stud?

Možná ze začátku, prvních pět minut, jsem se cítila nesvá. Pak mě to docela bavilo.

Takže byste fotila znovu?

Vyzkoušela jsem si to, ale podruhé už bych do toho nešla.

Milujete jenom rychlost v tretrách, nebo i jinou?

Ráda jezdím rychle, avšak bezpečně, v autě nebo na koních. Jezdívala jsem i dostihy.

Proč vás zlákala běžecká dráha?

Šla jsem na sportovní školu s tím, že se budu víc hýbat. Až v osmé třídě jsem zkusila závody. Začala jsem vyhrávat, začalo mě to bavit. Prvním mým profesionálním trenérem byl Aleš Maňásek, který když skončil, poslal mě i s mladším bráchou do Prahy.

Jaké to je s bratrem vyrůstat a trénovat?

My spolu bydlíme i na pokoji. Byli jsme na to zvyklí odmala, takže si nevadíme. Trénujeme ve stejném oddílu, ale každý s jiným trenérem. Fandíme si, přestože jeho současná přítelkyně je mojí největší soupeřkou. Vlastně ne. Největším soupeřem je moje psychika.

Trpíte trémou?

Dřív ne. Ale od té doby, co ode mě někdo něco očekává, tak se stresuju. Snažím se to odbourat. Ale je to těžké. Nejhorší je, když víte, že na to máte, ale nedokážete to prosadit v závodě. Na tom pracuji, dostat výborné tréninkové časy do závodů.

Kdy jste se rozhodla stát se profesionální sportovkyní?

Nerozhodla jsem se, ale vyplynulo to z mých výkonů. V roce 2006 jsem se dostala na mistrovství Evropy dospělých a tam to nějak padlo. Zaběhla jsem na dvoustovce veliký osobák, třiadvacet celých sedmdesát tři, který jsem dosud nepřekonala.

Běháte dvoustovku, stovku a šedesátku. Která trať vám nejvíce vyhovuje?

Nejraději mám šedesátku v hale. Je nejkratší a nemusím se stresovat, jestli fouká protivítr. Delší tratě mi v poslední době nejdou.

Máte za sebou mnoho závodů, ale vzpomenete si ještě, kdy jste se poprvé postavila na stupně vítězů?

To bylo asi na mistrovství republiky starších žáků a žákyň v Praze, kde jsem se kvalifikovala se třemi holkami z Hradiště. Tam se mi podařilo vyhrát v dálce, doběhnout druhá na šedesátce a třetí společně s holkami ve štafetě na 4x 60 metrů. To víte, byla jsem překvapená. První republika a takové úspěchy.

Určitě máte sny. Sníte i ty atletické?

Dvakrát se mi zdálo, že běžím, jsem první. Potom mě všichni začnou předbíhat a do cíle ani nedoběhnu. Pak se naštěstí probudím.

Nejbližší plány a cíle?

Aby vydrželo zdraví, pak se dá všechno natrénovat. Snad se příští rok probojuju na halové mistrovství Evropy v Paříži a mistrovství světa v Koreji.

A olympiáda v Londýně? Nechejme se překvapit.

Autor: Iva Kučerová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!