Smrt rodičů, kamarádů i ještě nenarozeného dítěte. Nejlepší léta života strávená v kriminále. I takový byl rok 1953 v Plzni.
Ten den jí vzal všechno. A vůbec nešlo o peníze. Ačkoliv i o ty přišla. Stejně tak jako všichni ostatní. „Během brutálních výslechů v komunistickém kriminále jsem potratila. Podruhé už jsme mít dítě nemohli,“ přerývaným hlasem vypráví dnes pětaosmdesátiletá důchodkyně Miluše Matasová, odsouzená za účast na plzeňských demonstracích v roce 1953 proti měnové reformě.
Zůstala sama
Prvního června, kdy československá vláda měnu vyhlásila, byla během lidové demonstrace zatčena – přišla tak o svobodu, ještě předtím o majetek, v kriminále potratila, a nakonec ji vyhodili z práce. Zbyl jí ale manžel. Čekal na ni, než se vrátila z vězení. Měli se rádi a prožili spolu krásný život. On ale před čtrnácti lety zemřel. „Nemám žádné děti, ani příbuzné. Jsem úplně sama,“ tichounce hlesne paní Miluše, která žije v panelovém domě na Borech.
Za všechno může měna Měnová reforma byla tehdy posledním krokem jak zachránit krachující ekonomiku socialistického státu – a dokonale ožebračit celý národ. Podle Miroslava Breitfeldera, historika Západočeské univerzity v Plzni, byla nevyhnutelná. Československá ekonomika od roku 1948 krvácela kvůli neudržitelné militarizaci a zbrojení. „Výdaje na armádu, policii a státní bezpečnost vzrostly šestnáctinásobně,“ popisuje historik. V socialistickém zřízení nemůže podnik zkrachovat, a tak státní banka vydávala další a další dluhopisy. Z peněz, které si lidé léta střádali, se najednou staly bezcenné kusy papíru. V bance za ně dostali třeba jen padesátinu jejich hodnoty. Okradený národ sice nemlčel, ale jen Plzeňané našli odvahu a vyrazili demonstrovat do ulic.
Někteří si následky toho dne nesou doteď. Jednou z nich byla tehdy devatenáctiletá Miluše Matasová, která pracovala jako servírka v Měšťanské besedě. Osudovým paradoxem je, že se k demonstraci připletla náhodně. Odpoledne šla přes náměstí Republiky se svou kamarádkou a jejím přítelem. Ven už se ale nedostala. Státní bezpečnost ji zatkla a odvezla nákladním autem k výslechu na Bory. Tam ji estébáci několik dní vyslýchali.
„Pořád jsem jen opakovala, že jsem nic neudělala, ale oni mě stejně nepustili,“ vzpomíná. V psychicky i fyzicky vypjaté době potratila. Když se po necelém půl roce z vězení vrátila, dlouho nemohla najít práci. Až po letech se přes známou dostala do bývalé Vojenské nemocnice, kde pracovala jako správcová.
Tátu to stálo život
Povstání proti měně byl první odpor proti komunistickému režimu v celém Východním bloku. Navíc byl vedený v montérkách, zúčastnili se ho totiž hlavně dělníci, tedy třída, o kterou se komunisté nejvíce opírali. Tehdy čerstvě vyučeného Václava Eliáše stála účast na demonstraci jeden měsíc nucených prací strávených při stavbě letního kina na Lochotíně. Jeho otec ale zaplatil tím nejcennějším, svým životem. V zinscenovaném procesu ho, stejně jako všechny ostatní demonstranty, prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová odsoudila. Dostal dva a půl roku.
„Byl jsem u toho soudu a chtělo se mi brečet. Táta byl otlučenej a hubenej. Vypadal jako strašák do zelí,“ říká Václav Eliáš. Domů z kriminálu se vrátil s počínajícím zhoubným nádorem. „Byl jsem na vojně, když mi přišel dopis, že táta umřel,“ vzpomíná pětasedmdesátiletý muž. Patřil mezi ty, kteří demonstrovali na zaplněném náměstí Republiky.
Stejně jako Pavel Kattera, který kvůli tomu strávil sedm let v Jáchymově. To bylo ze všech nejvíc. Na náměstí nespokojenci vtrhli na Jednotný národní výbor, dnešní magistrát, a žádali vysvětlení. „Lidi zpívali státní hymnu. A v rukou drželi obrazy Masaryka a Beneše,“ vzpomíná Kattera. K soše našeho prvního prezidenta na dnešním Masarykově náměstí také dav poté vyrazil. Tam nepokoje pokračovaly. Sochu Masaryka nechali komunisti předtím zatarasit dřevěnými deskami.
„Jeden kamarád měl s sebou aceton, polil je a zapálil,“ říká Václav Eliáš. Druhý den ráno začalo zatýkání. První vlna soudních procesů proběhla ještě v červenci téhož roku. „Odsoudili mě za společně organizovanou protistátní činnost s patnácti dalšími lidmi, se kterými jsem se ale nikdy předtím neviděl,“ říká Pavel Kattera. S ním si šlo sednout dalších tři sta třicet lidí.
