Podle vyprávění lidí od řeky, má Lužnice pod Táborem blahodárné účinky. Někomu život v její blízkosti přinesl dlouhý věk, jinému dává podmínky být nejlepším kanoistou na světě. Zázemí tam mají i skauti.
1. František Šimák
I když Lužnice nezadržitelně protéká v údolí Tábora, neodnesla vzpomínky lidí, kteří si pamatují dobu, kdy v ní ženy praly prádlo nebo na břehu seděli natěsnaní rybáři.
Františku Šimákovi je čtyřiaosmdesát let. Odmalička bydlí v Lužnické ulici. Jako kluk chodil chytat kousek od domu ryby. S kamarády se bál porybného, který na ně měl neustále políčeno. „V řece bylo spousta cejnů. Nahodili jsme proutek a jen čekali, kdy nás za zády porybný překvapí. Když se objevil, dali jsme si prut do pusy a rychle plavali na druhou stranu, aby nás nechytil,“ vzpomíná na dětská léta Šimák.
Bezradný hlídač prý ale měl v záloze ještě jinou taktiku. O kus dál si sedl na voj kočímu a skočil po malých pytlácích ve chvíli, kdy kolem nich projížděl. „To tady byla ještě prašná cesta. Před naším domem tak úzká, že se proti sobě skoro nevyhnuly dva koňské povozy. Stála tam fabrika na pletené zboží. Myslím, že se jmenovala Svoboda a Tafel,“ říká Šimák.
Břeh zdobila dlouhá březová alej. Každých třicet metrů seděl rybář. „Život tady byl chudý, ale klidný. Ženy praly v řece prádlo, auto projelo tak jednou za čtrnáct dní. V roce 1933 začali stavět novou Fišlovku. Byl to nápad stavitele a starosty Soumara. Říkal, že je to dar města dělníkům, kteří tady potom bydleli,“ popisuje Šimák.
Obyvatelé se o dům starali s největší péčí. „Co okno, to jedna rodina. Ať jich bylo třeba šest nebo deset. O dům ale pečovali vzorně. Voda tekla jen na chodbách, kde byly i dva suché záchody. Domovník chodil a kontroloval, jestli je dobře uklizeno. Vybíral také činži. Tuším, že to bylo čtrnáct osmdesát za týden,“ dodává.
Starosta Soumar byl podle něj příznivcem komunistické strany. „Stále přemýšlel, co by udělal pro lidi, kteří nemají moc peněz. Lužnickou ulicí projížděl vždycky na prvního máje průvod komunistů. Byli vyšňoření, kola měli vypletená trikolórou a končili srazem na Tržním náměstí,“ líčí.
Na dohled z jeho domu je ostrov. Patřil mlynáři Suchomelovi a byl plný třešní. „Vždycky jsme si tam pro ně doplavali. Měli jsme jich plná trika. To víte, malí kluci,“ směje se.
Život v Lužnické ulici se změnil hlavně po druhé světové válce. Město potřebovalo vyřešit, kudy vést dopravu. Zanikla fabrika, zahrádky i některé břízy. Dnes je to dopravně jedna z nejzatíženějších ulic v Táboře.
2. Michael Kučera
Zhruba o tři kilometry dál proti proudu mají klubovny skauti. Základně říkají Lužnická plovárna. „Měli tu dřevěnou boudu už v roce 1969. Původně stávala za mostem v Pintovce. Po zákazu Junáka komunisty se různě stěhovala po Táboře a zde ji nakonec znovu smontovali,“ vysvětluje Michael Kučera, správce areálu. Chválí si dobré sousedské vztahy, které zde mají. „Vedle nás má chatku dcera původního majitele plovárny. Ukazovala nám fotky, jak místo kdysi vypadalo. Do řeky vbíhalo molo a na něm dohlížel plavčík v pruhovaném triku,“ říká Kučera.
Činnost skautů je samozřejmě spojena s řekou. „Už před válkou jsme měli oddíl vodních skautů, a ten funguje dodnes. V řece se dá nejen koupat, věnujeme se i vodáckému výcviku a řeku využíváme k hrám na vodě,“ vysvětluje.
Skaut je prý veselé mysli. Proto se s úsměvem vrací asi k nejčernějšímu období, které u řeky od roku 1989 prožili. „Povodeň v roce 2002 nám zničila lodě i další vybavení kluboven, které také poškodila. A tak už dneska aspoň víme, že nestačí dát věci na stoly. I ty můžou plavat,“ vzpomíná s úsměvem.
3. Vladimír Vala
U Lužnice vyrostl. Stal se vodním živlem. Nejdřív dělal plavání, ale potom nadobro usedl do kánoe. Ve svých sedmačtyřiceti letech pořád vozí medaile ze světových závodů. Připravuje se na řece mezi „Brusírnou“ a jezem v Sezimově Ústí, kde zná každý kámen.
„Jsem tady dvakrát denně na tréninku. Chodím sem ale, i když řeším náročnější situace v životě. Řeka mě uklidňuje,“ popisuje svůj vztah k Lužnici Vladimír Vala. Mezi dvěma jezy, kde trénuje, je podle něj řeka pořád stejná. Poprvé tam přišel, když mu bylo málo přes šestnáct let.
„Asi za dva roky jsem se dostal už do mužské reprezentace. Ať sem dneska přijde jakýkoliv adept kanoistiky, má dveře otevřené. Musí ale počítat s tím, že kanoisté jsou někdy až moc přímí. Chce to občas tvrdou náturu, kterou lidi od řeky mají,“ zamyslí se Vala.
Letos se vrátil z mistrovství světa ve sjezdu na divoké vodě ve Španělsku se stříbrnou medailí. Jezdí debla, ale se svým kolegou nemůže trénovat pohromadě. Bydlí na Slovensku, které oba reprezentují.
„Dostali jsme tam před lety lepší podmínky. Kamarád je ze Žiliny. V závodní sezoně se vidíme daleko častěji. Spolu trénujeme hlavně na tratích, na kterých jezdíme vrcholné závody, abychom je byli schopni sjet skoro i poslepu,“ říká Vala.
Svou první velkou medaili vybojoval na mistrovství světa v Americe. Ještě pro Československo získal v šestadvaceti letech stříbro. Dlouho cestoval mezi Prahou a městy na Slovensku. Ale před osmnácti lety se vrátil k Lužnici natrvalo.
„Je mi dobře u každé vody, ale tady jsem doma. Na loděnici chodí pár starých vodáků. Popovídají u jednoho piva o starých časech, kouknou na vodu a jsou spokojení. Možná bych jim jako malý kluk nerozuměl, ale teď úplně chápu jejich vodáckou duši,“ zasní se Vala.
Pochvaluje si, že si na něj zvykli i rybáři. „Jezdím uprostřed řeky, abych neplašil ryby někomu víc a někomu míň. Ale oni stejně říkají, že neberou, takže jim prý aspoň něco po proudu naženu,“ směje se.
