Jak usmiřovat příbuzné, kteří spolu po letech soužití ztratili řeč? Podobnou funkci má Václav Vrbík, jenž pracuje v Centru Bavaria Bohemia v německém Schönsee. To už pět let učí Čechy a Němce spolu znovu komunikovat. V každém smyslu toho slova.
Centrum Bavaria Bohemia vzniklo především proto, aby Němcům přiblížilo Čechy. Jak se mu to daří?
Prostředkem je od počátku kultura. Město Schönsee leží u česko-německých hranic a byla tu budova zchátralého pivovaru. Doba po pádu železné opony nahrávala potřebám znovuobnovení vztahů mezi Čechy a Němci. To všechno se spojilo a tehdejší starosta Schönsee to vnímal jako ohromnou příležitost. A tak přebudoval starý pivovar na kulturní centrum, které pořádá výstavy, koncerty, českoněmecká setkání a další akce, o které je stále velký zájem.
To zní pěkně.
Přesto zrod centra nebyl vůbec jednoduchý. Většina obyvatel města Schönsee byla proti. Ne snad proto, že by měli negativní vztah k Čechům, ale údajně se domnívali, že se do zchátralé budovy někdejšího pivovaru nevyplatí investovat. Osobně si myslím, že svou roli hrála i nejistota, co tohle centrum bude, jakým směrem se bude orientovat, jestli obyvatelům města vůbec něco přinese. Tuhle nejistotu a nedůvěru se za těch pět let podařilo zlomit.
Území u hranic se směrem na východ a na západ lišila. V Česku bylo hluboko do vnitrozemí vysídlené. V Německu až k hranicím normálně žili lidé. Co tamní lidé věděli o Češích, jak se jejich povědomí proměňuje?
Před pádem železné opony sice v Německu lidé žili až u hranic, ale je třeba si uvědomit, že tam byl konec toho západního světa. Města, městečka a obce, které ležely v těsné blízkosti hranice mezi Východem a Západem, se tenkrát určitě neměly tak dobře jako města a vesnice ve vnitrozemí. V našich akcích ukazujeme z Česka to hezké, ale nevyhýbáme se ani tématům nepříjemným či bolavým, ať již pro tu, či pro onu stranu. A tím se snad daří odbourávat historií podmíněné předsudky a klišé.
Jak spolu v Schönsee vycházejí tři skupiny lidí, tedy původní německé obyvatelstvo, vysídlení Němci a čeští emigranti? Tvoří jednu skupinu, nebo se odlišují?
To je velmi individuální, nedá se říct, že je to tak či tak. Na našich akcích se objevují i lidé, kteří byli vysídleni. Nemám pocit, že by komunikace mezi nimi a původními německými obyvateli byla nějak napjatá nebo něčím poznamenaná. Na druhou stranu je pravda, že tu a tam ze strany Němců slýchám názor, že takzvaní sudetští Němci se vždy rádi sdružovali, že v obci vytvářeli uzavřenou komunitu, která mezi sebe nechtěla nikoho moc pouštět.
Nebylo to třeba tím, že oni sice byli Němci v Německu, ale přesto tam byli víc cizinci než předtím v Čechách?
Určitě to bude jeden z důvodů. Ne všichni Němci jejich příchod po válce vítali s otevřenou náručí.
Vnímali je vůbec jako Němce?
Těžko říct. Ale oni sami sebe někdy označují jako Deutsch Böhmen, tedy jako české Němce. To je asi jejich nejpřesnější označení. Takže bych se ani nedivil, kdyby je německá společnost za stoprocentní Němce nebyla považovala.
Jsou opravdu tak nebezpeční, jak si o nich ještě pořád určitá část Čechů myslí?
Za pět let své práce v Centru Bavaria Bohemia jsem se nesetkal s žádným vysídleným Němcem, ze kterého bych měl pocit, že číhá na příležitost, aby se opět dostal k majetku svých předků v Čechách. Ale také se mi stalo, že mě na parkovišti před centrem, kde jsem nastupoval do svého auta s plzeňskou poznávací značkou, oslovil starší pán a řekl mi: Tvoji předci mě vyhnali z mé vlasti. Na řadě našich akcí se objevují lidé, kteří bez ohledu na téma akce vzpomínají Benešovy dekrety. Přesto nemůžu říct, že bych se někdy setkal s jasně vyslovenou agresí nebo nenávistí vůči Čechům.
Dovedu si představit, proč na vaše akce míří lidé s českými kořeny, že tu hledají vlastní identitu nebo vzpomínky na předky. Co k vám ale přivádí původní Němce?
Naše centrum sídlí v malé obci, která toho v oblasti kultury svým obyvatelům příliš mnoho nenabízí, nepočítámli velmi čilý spolkový život, jímž jsou Bavoři vyhlášení. Koncerty, přednášky, výstavy, workshopy, jazykové kurzy, to všechno najdou lidé jen u nás. A myslím si, že v téhle chvíli vůbec nezáleží na tom, je-li to čistě německé, nebo s přesahem do Čech. Takže určitá část návštěvníků přichází prostě za kulturou. Pak je tu samozřejmě i řada těch, kteří přicházejí proto, že se chtějí o Čechách něco dozvědět, mají Čechy rádi nebo jejich škola, organizace či obec má aktivní partnerský vztah s někým na české straně.
Centrum nabízí i kurzy češtiny. Jaký je o ně zájem?
Největší zájem byl pochopitelně po revoluci, nezanedbatelný není ani teď. Pořádáme víkendové kurzy a zaplňuje je široké spektrum lidí, kteří většinou říkají: jsme sousedé a měli bychom umět aspoň pozdravit, když k vám přijedeme na návštěvu, protože vidíme, jakou z toho máte radost. Ale čeština se v Horní Falci učí i na skoro třech čtvrtinách reálných škol jako volitelný jazyk.
Opravdu?
Horní Falc se dokonce letos stala prvním regionem, kde se čeština začala zkoušet podle evropského referenčního rámce jako třeba angličtina. Zkoušku absolvovalo přes čtyřicet žáků reálných škol, kteří tak mají jistotu, že jim studium tohoto jazyka k něčemu bylo, že mají zkoušku, která se oficiálně uznává. To je veliký posun, protože čeština je sice jazyk krásný, ale malý. Domluvíte se jím jen v Česku. A přesto už má zkoušku na této úrovni. To je něco, co by mělo nás, zejména v příhraničních oblastech, motivovat, abychom nevzdávali výuku němčiny na našich školách.
Je to poněkud paradox. Zatímco Němci zavádějí češtinu jako volitelný jazyk, v Česku jsme se od němčiny odklonili a věříme, že angličtina je všespásná.
Přiznávám, že pro to nemám žádné vysvětlení. Nevím, jestli učitelé nedokážou nadchnout žáky pro němčinu, nebo jestli je tu něco, co nás staví proti němčině. Ještě před pár lety na gymnáziích maturovaly z němčiny celé skupiny studentů. Dnes to jsou jednotlivci. Studenti si neuvědomují, že by pro ně mohlo být výhodou znát jazyk nejbližšího souseda, že by jim to otevíralo dnes již jednotný pracovní trh. A nejen studenti.
Jak to myslíte?
Euroregio Egrensis vytvořil nedávno česko-německý slovník hasičských ských termínů. V příhraničí se snadno může stát, že k jednomu požáru budou vyjíždět hasiči z obou stran hranice, a tam je dobrá komunikace víc než zapotřebí. To je skvělý nápad.
Zaregistroval jste, že by se podobná snaha týkala i jiných profesí?
V Bavorsku se v novinách čím dál častěji objevují inzeráty s nabídkou pracovních míst, kde je výslovně napsáno, že znalost češtiny je výhodou. Bavorská vláda výuku češtiny podporuje. U nás podobný vztah k němčině není.
To spíš k angličtině.
Angličtina je samozřejmě důležitá jako světový jazyk číslo jedna. Ale jak říká bavorský ministr školství Ludwig Spaenle: za tisíc slov v angličtině při rozhovoru s Čechem budeme jen málokdy pochválení, ale řekneme-li aspoň deset slov česky, budeme přijati s nadšením. A to je filozofi e německé strany. Pochopitelně zdaleka ne všichni ovládnou češtinu dokonale, ale snaha tu určitě je.
Čeština je jeden z nejtěžších jazyků na světě. Jak Němcům jde?
Samozřejmě si stěžují, že je těžká, ale ona němčina taky není z nejlehčích.
Co jim dělá největší problémy?
Výslovnost, především písmeno ř. Nebo shluky souhlásek. Vyslovit moje jméno, tedy Vrbík, to je pro mnohé Němce skoro nemožné. Bojují i s pády, kterých má čeština o tři víc než němčina.
Říkáte jim v kurzech jako tip k dorozumění německá slova, která čeština přijala za svá? Že Češi běžně vypíglují lajntuch a tištuch, obují si pantofle a pijí z flašky?
Toho využívá většina lektorů češtiny v Německu. Tyhle dva jazyky se po staletí ovlivňovaly natolik, že v češtině používáme velké množství germanismů, které si už ani neuvědomujeme, a Němci o tom nemají ponětí. Když se jim to prozradí, jednak to u nich vyvolá úsměv, ale také je to povzbudí při studiu. Vždyť už něco z toho jazyka znají. Tak proč bychom toho nemohli využít obráceně i my při studiu němčiny?
