Nemusíme lidi masírovat reklamou, přijdou sami, říká designérka

Grafická designérka, galeristka, zakladatelka a ředitelka karlovarského občanského sdružení Protebe Live. To vše je Tereza Bredlerová.

Při výčtu všech činností Terezy Bredlerové si může kdekdo říct: Jak ona to vlastně stíhá. A co potom, když pohledem zabrousí na zakulacené bříško. Karlovarská grafička je totiž nejen zaměstnaná žena, ale také zasloužilá, už brzy trojnásobná maminka. „Bude to náročnější, může se stát cokoli a nemusím mít třetí dítě stejně tak hodné jako ta dvě předchozí. Moc to ale neřeším, počkám si, až to přijde. A pak se s tím poperu,“ říká s úsměvem.

Už alespoň tušíte, jak budete všechnu práci se třemi dětmi zvládat?

Mám výhodu, že jsou po třech letech od sebe. Obě holky chodí už do školky a mám zkušenost, že s miminkem se dá nějakým způsobem fungovat. To teď ale stejně nevyřeším, zblázním se až pak.

Zbláznit se, nebo něco z té dlouhé řady vypustit. Každý má na výběr.

Nepočítám, že bych se vzdala všech aktivit. Ale něco vypustit nebo dál převelet, to asi budu muset udělat.

Už s tím asi máte nějaké zkušenosti?

Při prvním dítěti jsem na půl roku předávala práci u sdružení a řešila jen grafiku. Když jsem zjistila, že už to půjde, že už jsem se nějak zaběhla, tak jsem si to přebírala zase zpátky. Všechno jde, když se chce. Navíc na to nejsem sama. Mám velkou pomoc, skvělého přítele, který se dětem věnuje a přitom obstará spoustu věcí. Pracuje doma, má čas děti na chvilku pohlídat. A babičky jsou taky fajn. Sama bych to určitě nezvládla.

Takže žádný ústupový plán nemáte?

Zatím ne, počkám, až jak se co vyvine. Grafické studio bych si dělala dál a k tomu něco dalšího, co bych stíhala. Je tady sdružení, kde teď řešíme určité projekty nebo výstavy. Máme na ně peníze z evropských fondů pro vzdělávání a tím také lidi, kteří nám s tím pomáhají. Mám kolem sebe spoustu schopných lidí, kteří za mě na určitý čas práci zastanou.

Vítězí tedy grafické studio?

To je zatím v plenkách. Má dobře našlápnuto, ale chceme se mu teď ještě víc věnovat. Grafice, tedy tomu, co jsme vystudovali a děláme to taky rádi. Navíc jsou to všechno spojité nádoby. Nejsme klasicky komerční grafické studio, máme galerii, kde můžeme ukazovat design, navazujeme mezioborové spolupráce. Vždycky se vyskytne někdo, kdo nás v běžné práci obohatí.

Existuje sdružení či galerie už svébytně? A do jaké míry?

Sdružení funguje a doufám, že ještě nějakou dobu tomu tak bude. A galerie? Každým rokem se lepšíme, to vidím od doby, co jsme ji otevřeli. Chodí k nám čím dál víc lidí, víc jich galerii zná. Máme víc dobrých ohlasů i od lidí, kteří nejsou odsud. Jsme lázeňské město, festivalové město, jezdí k nám spousty návštěvníků a je jich hodně, co se jim galerie líbí a hrozně rádi se k nám vrací. Ptají se, kdy a jaké budou výstavy. On ten prostor má nějaký genius loci.

Říkáte, daří se čím dál líp. S tempem jste taky spokojená?

Jde to pomalu. O dost pomaleji, než jsem čekala, ale to je možná taky tím, že jsem netrpělivá. Pořád to ale má rostoucí tendenci, a to mě uspokojuje. A myslím, že to nemotivuje jen mě, ale taky ostatní okolo, kteří nám pomáhají.

Karlovy Vary už našly v Becherově vile místo pro fotografii. V Galerii Supermarket WC bydlí tedy grafický design?

Taky. Nejdřív jsme si říkali, že by to bylo fajn. Grafický design je ale hodně široký obor a nevíme, jestli zrovna v Karlových Varech by se hodilo jít v galerii jen jedním směrem. Chceme, aby to lidi především bavilo. Dost z nich ani pořádně neví, o čem je v případě designu řeč. Není to umění, nemá to být jen hezké, ale také a především funkční. Obojí musí působit společně. Tohle taky v galerii propagujeme a je to znát i na našich výstavách. Ať to byly lahve od mattonky, které navrhuje přední český designér Honza Čapek, nebo dětské knížky, které jsme tak úspěšně vystavovali teď před Vánoci.

Knížky v galerii?

I mezi knížkami je veliký rozdíl. Mezi tím, co je v běžné produkci, a tím, co dělá třeba malé nakladatelství Baobab. Tedy originální knížky, které dělají výtvarníci a je to na nich taky zřetelně vidět.

Co platí pro galerii, platí i pro studio?

Tady razíme teorii, že by měl být každý specialistou na svůj obor. Je dobře, že galerie má širší spektrum. Ve studiu se nezabýváme produktovým designem, stačí nám grafický. I ten je hodně členitý: typografie, ilustrace nebo třeba jednotný vizuální styl firmy, jako je logo, dopisní papíry a podobně. V Praze jsou firmy, které se zabývají výhradně jen tímhle. V našem regionu by se sice taková firma neuživila, ale možná se mýlím. Zatím jsme to nevyzkoušeli.

Jaký typ zakázek u vás převažuje?

Je to dost rozdílné. Jednou to je na sazbu knížky pro fakultu užitného umění v Ústí nad Labem, podruhé to je kampaň krajského muzea na výstavu Sto let architektury. V takové kampani je všechno, od plakátů, přes letáky nebo pozvánky, až ke kampani jako takové. Dělali jsme výstavní panel, navrhovali interiér místnosti. Jde jen o to, co si klient vymyslí, nebo co nám dovolí.

A jak se k vám takový klient vůbec dostane?

Přijde sám. Alespoň zatím se na nás lidé obracejí, nemusíme je masírovat reklamou. Seznámili jsme se s nimi nebo si nás vyhlédli přes galerii. Naši dobrovolníci nejsou jen Varáci, ale jsou taky z Ústí nad Labem nebo z pražské Hestie. Máme program pro neziskovky, v grafickém designu mají u nás slevu.

Platí v grafickém designu: umíte, tak máte práci?

Lidi, kteří odvádějí kvalitní práci, by ji taky měli dostávat. A my bychom o nich měli vědět. V naší společnosti to je ale pořád o tom, kdo koho zná, bez ohledu na to, co umí. A to nevím, do jaké míry je dobré, nebo špatné. Na druhou stranu, když já budu chtít postavit zeď, taky se nejdřív zeptám u souseda, jestli náhodou nezná nějakého dobrého zedníka a nepůjdu hned na internet a nezačnu ho tam vyhledávat. Šeptanda funguje, samozřejmě ta pozitivní. Když je někdo s něčím spokojený, pošle to dál.

Co výstavy, ceny. Na to lidé nedají?

Je důležité to umět prodat. Taky mám za sebou nějaké úspěchy ze soutěží, u nás i v zahraničí. Dostala jsme ocenění na bienále ve Varšavě, které je nejstarší a pro odbornou veřejnost už něco znamená. Není ale příslibem toho, že u nás v Čechách kvůli tomu dostanu nějakou práci. Člověk může mít v životopisu jeden úspěch za druhým, ale nic mu to nezaručuje.

Fungují e-maily, grafické programy. Je to pro grafika jednodušší?

Od dob mých studií na vysoké se to díky pokroku v technologiích hodně posunulo. V pozitivním i negativním smyslu. Komunikace je teď rychlejší, svižnější. Osobní kontakt to ale stejně nenahradí. A ten je zvlášť pro první schůzku hodně důležitý. Máme určitý systém práce, musíme přesně zjistit, oč se jedná, jaké má klient požadavky. Korektury pak mohou probíhat mailem, ale při prezentaci konkrétních návrhů je stejně lepší vidět je na vlastní oči. Jinak to vypadá na monitoru a jinak, když to vyleze z tiskárny.

Navrhujete i tisknete?

Jsme grafické studio, rozdělujeme práci na kreativní část a produkční a tiskovou část. Jsou to dvě věci, dvoje peníze. Nemícháme to dohromady, jak to bývá zvykem v reklamních agenturách. Tím, že se nepřizná grafická práce, se obor hrozně devalvuje. Pokud se práce nerozepíše, klient ani nezjistí, že klidně půlku nebo tři čtvrtiny z ceny tvoří ta kreativní část. Teď platí, že každý, kdo se naučil na počítači s grafickým programem, je zároveň grafik. Klient pak nepozná, proč chce za stejnou práci jeden pět tisíc a druhý patnáct. Rozhodující je pro něj cena.

TEREZA BREDLEROVÁ

Studia

Fakulta užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, grafický design, magisterské studium 2006.

Stáže

1998, 2000, 2002 – Varšavská akademie výtvarného umění.

Ocenění

1998 – vítězka soutěže na logo „Praha – Evropské město kultury roku 2000“.
2004 – Honorary mention, mezinárodní bienále ve Varšavě.
2005 – Cena SAPPI.
2009 – bronzová medaile na Virtuálním bienále v Praze.

Výstavy

2000 – Karlovy Vary
2002 – Sokolov
2002 – Korejská rep.
2003 – Karlovy Vary
2003 – New York, Praha (na společné téma)
2003 – Trnava
2004 – Moskva
2004 – Varšava
2008 – Varšava

Práce zastoupeny ve sbírkách

– Muzeum plakátu ve Varšavě.
– Dánské muzeum plakátu ve městě Abyhoj.
– Muzeum umění a designu.