Nevidí. Přesto procestoval Sibiř | E15.cz

Nevidí. Přesto procestoval Sibiř

Simona Navrátilová

Josef Černý z Hodonína si splnil sen. I když má problémy se zrakem, procestal s přáteli Sibiř.

Setkal se s šamany, navštívil největší hudební festival v Rusku a nakonec byl i rád, že kvůli vadě zraku neviděl divokou řeku, kterou sjižděli. Cesta Josefa Černého po Sibiři by možná vydala na knihu.

„Nejdřív jsme navštívili Moskvu, která je plná rozporů, které stojí za to si prohlédnout. V Moskvě jsme čekali na Transsibiřskou magistrálu, protože kdo nejel na Sibiř vlakem, nemůže nikdy pochopit vzdálenosti, místní obyvatele a jejich problémy,“ říká Josef Černý, který je předsedou hodonínského sdružení Oáza.

Z Moskvy zamířil do státu Tuva, což je cesta dlouhá šest tisíc kilometrů. Sibiřská republika je sice třikrát větší než Česko, ale na celém území žije sotva tři sta tisíc obyvatel.

V Tuvě se Černý s přáteli poprvé setkali s lidmi, kteří používají hrdelní hlasy. „Jestli jsme se ovšem setkali se šamany, to nevíme, protože oni se navenek neprojevují a žijí hlavně v Tajze,“ uvažuje Černý.

Pak ho čekala cesta přes Sajanské hory, kde leží celý rok sníh, do Kyzylu, hlavního města státu Tuva, kde žije třetina obyvatel Tuvy. Pokračovali k mongolským hranicím do Čadanu, města, kde byl jeden z největších buddhistických klášterů. Dalajláma nyní v Čadanu posvětil stavbu nového buddhistického kláštera. „Tuvinci jsou proslulí obrovskou náboženskou tolerancí. Do Čadanu nás pozvali na festival etnické hudby na podporu výstavby buddhistického kláštera,“ vysvětluje Černý.

Na Sibiři je krásná, ale divoká příroda, a Černého zaujalo mnoho věcí. „Například jsme měli problémy se zuby a zachránilo nás žvýkání pryskyřice z jejich modřínů. Také nás zaujal přírodní efedrin – kuličky podobné rybízu, které rostou na stepích a pastevci je konzumují, aby měli energii,“ říká s nadšením dobroduh.

Ve vesnici pastevců

Spolu s kamarády navštívil během měsíce na Sibiři i vesnici pastevců. Měli tak možnost se seznámit s jejich životem. Ten by Evropana asi příliš nenadchl, protože sruby totiž sdílí i se svým dobytkem. V zimě v nich zůstávají jen staří lidé, protože mladí studují nebo pracují různě v Rusku. „Na léto ale přijíždějí domů, aby nasušili seno, nachystali všechno na zimu, protože léto je tam hrozně krátké,“ doplňuje Černý.

Cesta za dobrodružstvím a krásou Sibiře pokračovala na solná jezera, kde je léčivé bahno a jezdí tam lidé z celého světa, ale zázemí pro turisty se tam zatím buduje. „Potkali jsme tam domorodce, kteří neuměli ani rusky, jen kofi a adios. Nás ale hlavně zajímala příroda – ptáci, rostliny, je tam absolutní klid,“ vypráví cestovatel.

Další zastávka byla u posvátných radonových pramenů, kam se spousta lidí jezdí léčit. „A protože jsme vodáci, tak jsme si chtěli sjet nějaký úsek divoké řeky a dali jsme si úsek dlouhý osm set metrů, ale tak divoký, že kamarád prohlásil, že kdybych viděl, do čeho jdeme, tak by do toho nešel,“ vzpomíná už s úsměvem Černý.

Velkým zážitkem byla i návštěva u pastevců, kam se vrátili, aby s nimi ještě chvíli pobyli. „Pozvali nás na obřad, který spočívá v tom, že děvčata šla k posvátnému prameni pro vodu. Součástí obřadu je modlitba, musí se dát dar a pak teprve si můžete nabrat posvátnou vodu,“ popisuje obřad. Od pastevců se přesunuli do hlavního města Kyzylu. To se pyšní monolitem, který představuje střed Asie a také buddhistickým klášterem.

Rusové bohužel do Tuvy kdysi přinesli alkohol. „Tuvínci ale nemají enzymy na spalování alkoholu, tak jsou po napití démoni, neví o sobě, proto jsme se nikam nemohli hnout bez našeho ochránce Viktora. Ale když jsme procházeli kolem řeky Jeniseje, tak nás přepadli. Naštěstí se nikomu nic nestalo,“ vzpomíná Černý ještě s roztřeseným hlasem.

Autor: Simona Navrátilová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!