Nezapomenutelní učitelé. Kytara, postříkaný sešit, prchající pavouci

Redaktoři Sedmičky oslovili žáky základních a studenty středních škol, aby jim povyprávěli, na které učitele nejraději vzpomínají a proč. Někteří na kantory prozradili osobité metody při zkoušení, jiní zážitky z výletů nebo sportovních akcí.
Mezi tělocvikáři patří ke známějším učitelům Sylva Kubalová, která působí už řadu let na Gymnáziu Petra Bezruče v Místku. „Paní Kubalová je tak trochu naše maminka. Když chceme, můžeme si s ní o čemkoli popovídat,“ říká Ondřej Pavelka, který pod vedením Kubalové trénuje gymnastiku. Sport je celý její život. „Na každé závody nás důkladně připravuje. Před posledním republikovým finále v gymnastice nás překvapila, když k nám přiběhla a podávala nám nějaké prášky na posílení. V prvý okamžik jsme se na sebe nevěřícně dívali, jako by to měl být nějaký doping. Poté jsme si i mazaly nohy koňskou mastí. V tělocviku by to nikoho nenapadlo, ale na takových závodech to nešlo,“ vzpomíná jedna z gymnastek Iveta Foltýnová.
Kubalová také svěřence vždycky vehementně povzbuzuje. „Před dvěma lety jsem při republikovém finále v gymnastice musel i šplhat. Vůbec mi to nejde. Ostatní vylezli za pět sekund, já jako jediný za třináct. Paní učitelka přesto tleskala na celou tělocvičnu, že jsem předvedl obdivuhodný výkon,“ vzpomíná Pavel Adámek.

V chemii pokusy, v hudebce legrace

Dalším ze známých učitelů je Dušan Axman, pro kterého byl loňský školní rok posledním.
„Nikdy nezapomenu na pokus, při kterém postříkal spolužákovi sešit z fyziky. Poté ho opláchl vodou a položil mu ho na lavici. Ukázal nám tenkrát, na jakém principu funguje hasicí přístroj,“ uvádí Petr Salamon.
V hodinách hudební výchovy se Axman snažil studenty především bavit.
„Jednou hrál na kytaru a v polovině písničky se zasekl a hrál nějaký tón pořád dokola. Museli jsme do něj drcnout, aby začal hrát dál,“ usmívá se Filip Baroš.
Mezi nejoblíbenější učitele patří Martin Žamboch, kterého studenti každoročně parodují při posledním zvonění.
„Vím, že to udělají. Alespoň si uvědomím, která gesta a slova často používám,“ komentuje Žamboch.
V hodinách dějepisu pouští dokumenty a rád vypráví zážitky z mládí.
„Dozvěděli jsme se například, že kdysi dobrodružně procestoval Skandinávii. Na švédsko-norských hranicích prý mu dokonce nechali očichat batoh, protože si mysleli, že v něm něco pašuje,“ vzpomíná Ondřej Stonavský. Díky Zuzaně Lanzendörferové lemují stěny jedenácté základní školy kromě pohárů také desítky výkresů zdejších žáků.
„Líbí se mi, že ve výtvarce si můžeme odpočnout od učení. Paní učitelka nás nechává kreslit klidně na zemi na chodbě, pokud malujeme na obrovské výkresy. Je fakt, že nás občas musí chodit uklidňovat, protože býváme hluční a hned vedle je ředitelna,“ prozrazuje Petr Olka.

Sympaťák s vlastní hvězdou

Který učitel se může pochlubit, že má ve vesmíru svou hvězdu? Libor Lepík si této výsady užívá už rok. „Dostal jsem to od studentů jako dárek. Zaplatili poplatek, za který jsem obdržel přesné souřadnice dosud bezejmenné hvězdy v souhvězdí Panny. Nechal jsem ji zaregistrovat pod názvem Libor Lepík Mate,“ vzpomíná šestačtyřicetiletý profesor matematiky a fyziky na Gymnáziu a Střední odborné škole Frýdek-Místek, jenž před osmi lety získal v celostátní žákovské a studentské soutěži Zlatý Ámos korunku pro největšího sympaťáka.
„Každý student je pro mě osobnost,“ tvrdí pedagog. „Ani nad těmi, co jim fyzika nejde, nelámu hůl. Vždyť někteří čtyřkaři z matematiky dnes díky jazykovým a manažerským schopnostem řídí zahraniční firmy,” dodává. Jsou však chvíle, kdy i vyhlášený kliďas a sympaťák dokáže zvýšit hlas. „Rozčílím se pokaždé, když studenti nesplní, co po nich chci,“ přiznává Lepík. Snad nejvýraznější osobností mezi současnými frýdecko-místeckými učiteli je biolog, malíř a básník Vít Adamus. Učí teď v Novém Jičíně na střední škole Educa, ale studenti ho znají především z frýdeckého gymnázia. Učitel, který vypadal jako mušketýr, byl snad jediným biologem, který do školy vodil živá zvířata. Jeho laboratoř se hemžila štíry, potkany a pavouky. „Jednou jsme měli poplach, protože sklípkani přeskočili půlmetrovou překážku a rozutekli se po škole,“ líčí Adamus. Rád vedl zvířecí pitvy. Běžně řezali žížaly, avšak kvůli potkanům studenti sepisovali petice. Bylo jim jich líto.
Adamus je známý básník a malíř. Studenti to o něm věděli a chodili si k němu půjčovat knihy. „A taky mi je nevraceli, takže Kafka, Sartre i Bondy, Holan a existencialisté jsou nenávratně pryč. Ale od toho knížky jsou, aby kolovaly,“ míní Adamus. Po gymnáziu učil několik let na oděvní průmyslovce na Potoční ulici. Převážně děvčata. „Tam jsem si užil různých hlášek. Z lavice se jednou ozvalo třeba: To je prdelka, pane učiteli. Humorné jsou dodnes otázky po mém „původu“. Pane učiteli odkud jste? Proč vypadáte tak nenormálně? Odpovídám, že jsem potomek Hunů nebo Indiánů. Aramis už mi neříkají. Už nejsem tak mladý,“ uzavírá pětačtyřicetiletý učitel.