Řidiči brněnských nočních spojů závodí s časem. Aby dodrželi jízdní řád, porušují povolenou padesátikilometrovou rychlost. Sedmička to zjistila v rozsáhlém testu, kvůli kterému si půjčila autobus a některé trasy si na vlastní kůži vyzkoušel redaktor. Rychlost rozjezdů pak kontroloval i pomocí GPS navigace. Řidiči překročili povolenou rychlost až o třicet kilometrů.
„Musíme se hodně snažit, abychom dojeli s vyplazeným jazykem včas ke hlavnímu nádraží. Naštěstí je Brno v noci prázdné, takže riziko kolize s jiným autem nehrozí,“ přiznává porušování předpisů jeden z řidičů nočních spojů. Jméno nechtěl uvést kvůli strachu z postihu a ztráty práce, na kterou mají řidiči pořadník. Na nočních spojích si totiž vydělají o dost víc než přes den.
Většina rozjezdů jezdí podle měření Sedmičky rychlostí kolem šedesáti kilometrů v hodině. Linka 89 jela z Kraví hory k zastávce Kounicovy koleje dokonce osmdesátkou.
Vedení brněnského dopravního podniku se hájí tím, že jízdní řády nastavuje počítač. „Při zadávání údajů zohledňujeme to, že je v noci provoz prakticky nulový. Nikdo ovšem řidiče nenutí, aby porušovali předpisy,“ zdůrazňuje vedoucí dopravního odboru dopravního podniku Jan Seitl.
Test Sedmičky ale prokázal, že stíhat jízdní řády bez porušování předpisů je na některých linkách nemožné. „Profesionální řidič by to zvládnout měl,” trvá na svém Seitl.
S policisty rychlí řidiči autobusů problémy nemají. „Řidič noční linky nemá žádná privilegia, ale doposud jsme žádný přestupek nezaznamenali,“ upozorňuje brněnský policejní mluvčí Bohumil Malášek.
Naopak cestující si pospíchání řidičů všímají. Ale velké starosti si kvůli tomu nedělají. „Někdy to sice vypadá, že autobus unesl nějaký terorista, ale na druhou stranu jsem dřív doma,“ zamýšlí se například devatenáctiletá Radka Kopřivová.
Padesátkou načas? Bez šance, hlásí redaktor Sedmičky
Reportér Sedmičky řídil po Brně autobus podle jízdních řádů rozjezdů. Aby se do časů vešel, musel by často překračovat povolenou rychlost.
Že brněnské noční autobusy občas jezdí pěkně rychle a nejspíš porušují předpisy, jistě napadlo většinu cestujících. V Sedmičce jsme se proto rozhodli ověřit, jestli jsou jízdní řády tak našponované, že řidiči musejí pospíchat. Půjčil jsem si proto autobus a některé trasy si projel v neděli časně ráno. Tedy ve chvíli, kdy na silnicích panují stejné podmínky jako v časech rozjezdů.
Prázdné silnice
Sehnat autobus nebylo snadné. Spousta dopravců z Brna má s dopravním podnikem úzké vazby, protože v něm začínali jezdit. Autobus nám nakonec půjčil majitel Autoškoly Lev Evžen Kryštof. Právě on mě naučil řídit autobus, na nějž jsem později získal i řidičák.
V neděli ráno je na silnicích naprostý klid. Aut potkáváme minimum a na semaforech většinou pouze bliká oranžová. Nic nás tedy nemůže zdržet.
Jako první si projíždím trasu linky 97 z konečné zastávky u líšeňského hřbitova do centra Brna. První stovky metrů jsou z kopce, takže se snažím udržet rafičku tachometru na padesátce. Podle jízdního řádu mám být na páté zastávce od konečné za tři minuty. Dodržuji povolenou rychlost a vůbec nestíhám. Zvlášť když na každé zastávce zastavuji a čekám zhruba deset vteřin.
Dlouhý rovný úsek k továrně na traktory Zetor mě svede k přestupku. Rozjíždím se ze zastávky Zaoralova a ani se nenaděju, mám na tachometru šedesát. „Nejedete náhodou trošku trapem?“ upozorňuje mě učitel autoškoly. Kouknu na přístrojovou desku. Jedu rychle, a tak mírně sešlápnu motorovou brzdu. Za pár vteřin je rychlost zase přesně podle předpisů.
Ale znovu nabírám zpoždění. A to nejsem ani v polovině trasy k hlavnímu nádraží. Před sebou mám ještě Starou osadu a brněnský „Bronx“. Podle jízdního řádu tam mám na každou zastávku včetně výstupu a nástupu cestujících jen minutu. Například na zastávkách Kuldova a Vojenská nemocnice to není problém.
Jenže ztrátu už jsem nabral předtím. Ve chvíli, kdy zastavuji u Vojenské nemocnice, už mám být na nádraží. Ve skutečnosti ale dojíždím na nádraží s pětiminutovým zpožděním. A to mě kromě dopravních předpisů nic nezdrželo.
Heršpický tankodrom
Druhý testovaný spoj je linka 94 ve směru z nádraží do Modřic. Už jen pohled do jízdního řádu budí podezření. Mám ujet tři kilometry za pět minut, což ve městě nejde ani osobním autem. Tedy jde, ale jen když řidič riskuje, že ho zastaví policisté s radarem. Pak může zaplatit hodně velkou pokutu.
Na trase čtyřiadevadesátky navíc cestu komplikuje špatný stav silnice. Od Dolních Heršpic přes Přízřenice až do Modřic na Brněnsku je asfaltový povrch děravý jako ementál. Mám co dělat, abych nevymetl každou díru. „Jestliže vlítnete do takového kráteru, časem odrovnáte nápravu. A zničíte i pneumatiky,“ varuje mě řidič autoškoly Kryštof. Zpomaluji proto na čtyřicítku a na konečnou v Modřicích dojíždím o sedm minut později. Kdybych chtěl změnit povolání a začít se živit ježděním s rozjezdy, něco takového bych si nesměl dovolit. Jízdní řád je totiž posvátný a linky musí jezdit přesně.
K tomu se přiblížím až při poslední jízdě. Jedu linku 95 z Chrlic k hlavnímu nádraží. Přestože projíždím Tuřany, kde jsou samé zatáčky a přibrzďování, v přestupním uzlu jsem jen o minutu později. Pokud bych jel na noční rozjezd, zbývají do jeho odjezdu ještě tři minuty.
Nezastavujeme…
Poslední jízda je naprosté fiasko. Mířím po trase linky 99 do Mariánského údolí a úsek z nádraží na Starou osadu musím stihnout za šest minut. „Padesátkou to zvládnete. Ale bez zastavování,“ žertuje Kryštof. Má pravdu. Ve chvíli, kdy zastavuji u tramvajového ostrůvku a po deseti vteřinách se pomalu rozjíždím, letí čas jako zběsilý. Na Starou osadu proto dorazím o dvě minuty později.
Kopec na sídliště Vinohrady vyjedu tentokrát bez zastavování. Z vlastní zkušenosti vím, že dvě zastávky jsou stejně na znamení a v noci na nich málokdo vystupuje. Na dalších ovšem zastavuji poctivě a hlídám čas, který neúprosně plyne dopředu. Než objedu Vinohrady a část líšeňského sídliště, je už zpoždění pětiminutové. Na konečné v Mariánském údolí jsem dokonce o sedm minut později.
Podtrženo, sečteno. Když jsem se snažil dodržovat předpisy a jezdit padesátikilometrovou rychlostí, jízdní řády jsem o několik minut nestíhal. Na konečné bych si tak ani neodskočil na záchod. I test s GPS navigací potvrdil, že řidiči jezdící podle předpisů nemají šanci časy stíhat. Například řidič linky 98 jel v pátek 24. března v pět ráno příkladně padesátkou. Na konečnou v Líšni přijel se zpožděním šest minut.
