Norbert Lichý. Nepřehlédnutelná postava z Bezruče | E15.cz

Norbert Lichý. Nepřehlédnutelná postava z Bezruče

Herec. Hudební skladatel. Držitel Thalie. Ostravský patriot. To vše je Norbert Lichý. V jednom.

Do seriálu ostravských osobností jej zařadila zpěvačka Věra Špinarová. „Je to úžasný herec, skvělý člověk a můj velký kamarád,“ prohlašuje zpěvačka o muži, který v ostravském Divadle Petra Bezruče patří prakticky k inventáři. Poprvé stanul na jeho prknech v devíti letech. Norbertův otec Saša Lichý byl u Bezručů ředitelem v „kontrarevolučních“ letech. Od roku 1966 do roku 1969. Pak v divadle režíroval. „Poprvé jsem se na jevišti strašně styděl a nejvíc před tatínkem. Ale tak už to v divadle bývá. Dětské role někdo odehrát musí. Proto kdo má v divadle děti, má taky potencilonálního dětského herce“ konstatuje Lichý.

Waldemar, Spolek, Křižánek

Sedíme spolu v ostravském baru Waldemar, kde se čas jakoby zastavil. Jen mnozí z častých hostů jsou stále šedivější a šedivější. Waldemara bez chvílezaváhání jako místo pro schůzku vybral sám Lichý. „Mám to tady rád. Vždy se sem stahovávala ostravská bohéma,“ rozhlíží se Lichý po malém zakouřeném baru. Jako své další oblíbené podniky vyjmenovává Lichý dlouhými desetiletími prověřené podniky. Nejlepší pivo je podle něj u Křižánka, moc dobře bývá na Spolku na zahradě. „Na slavnou Stodolní nechodím. Je tam moc rušno, navíc mi přijde, že ceny tam jsou natlačené nahoru. Zbytečně,“ vysvětluje Lichý svoji neoblibu vyhlášené zóny.
Norbert Lichý je tím, komu se v Ostravě přezdívá centrista. Bydlí od narození v samém centru města a nijak zvlášť ho neopouští. Jediné dva roky mimo Ostravu prožil v Šumperku. Poté, co jej po vystudování gymnázia nepřijali na JAMU, nastoupil v roce 1984 do šumperského divadla jako élev s platem 800 korun měsíčně hrubého a bydlením na ubytovně. Spolu s Lichým začínali v Šumperku i Miroslav Etzler nebo Jiří Dvořák a jak Lichý decentně podotýká, životosprávu tehdy mladí pánové zrovna nedodržovali. Šumperské divadlo jezdilo hlavně na zájezdy, zimy bývaly dlouhé a studené. Návraty z představení se konaly v ranních hodinách, a kdo doma topil uhlím, ten šel spát raději s ostatními na ubytovnu. Tam hřál alespoň plyn. Běžná byla i častá dopolední představení pro děti. „Než se člověk ráno probudí, už hraje,“ popisuje Lichý specifičnost těchto vystoupení.
Po dvou letech v Šumperku se vrátil zpět do Ostravy. Do divadla Petra Bezruče. Hraje v něm dodnes. „Norbert je obdařen jakousi hereckou obdobou absolutního sluchu, takže je i mezi talentovanými herci výjimečný,“ sklání se pře Lichého umění režisér Janusz Klimsza. „Režiséra ani tolik nepotřebuje ke své tvorbě jako spíše k pocitu, že je někdo v hledišti. Paradoxně tím, že nebyl uháněn přílišným zájmem médií, dostal se do širšího podvědomí už jako nezaměnitelný kumštýř,“ pokračuje Klimsza v charakteristice herce a hudebníka Lichého.

Praha? Moc nervní

Na obligátní otázku pro umělce žijícího v Ostravě, zda přece jen nepřemýšlel o přesunutí do Prahy, Norbert Lichý krátce zakroutí hlavou. Říká, že Praha je na něj hodně rušným a nervním městem. „Příležitosti tam samozřejmě jsou. Člověk se zviditelní, a když se dostane k seriálu, tak si postaví i baráček. Ale zase se hodně nadře a nalítá,“ mává Lichý rukou jako že o takový život nestojí.
O Ostravě vykládá s velkou láskou. „Jsem založením patriot. Mám k Ostravě vztah. Myslím, že vzkvétá. Některé domy se přímo vylouply, jen jak prima je Kuří rynek,“ pokračuje Lichý. Za největší vadu označuje ovzduší. „Připadá mi strašně špinavé. Cítím to na vlastní kůži. Zdá se mi stále horší. S dýcháním to nemám úplně vyřešené,“ svěřuje se Lichý. „Jako by se ovzduší vracelo tam, kde už dávno bylo a nikoho to moc nezajímá,“ obává se Lichý.
Za dvaadvacet let se Norbert Lichý stal ikonou svého divadla. V poslední době exceluje v černé komedii Jiřího Pokorného Taťka střílí góly. Na plakátech shlíží Lichý na své spoluobčany, co by takový klasický ostravský taťka jménem Jenda. Baníkovský šál kolem krku, drsný výraz ve tváři a v ruce panák klasické zelené. Zmíněné rekvizity však nejsou herci nijak neznámé. I když na Bazalech byl tak asi třikrát, sleduje výkony ostravského mužstva pozorně v televizi. „Nemám rád dav, a přece jenom, v té televizi vám zajímavé momenty ukážou dvakrát,“ vysvětluje Lichý s úsměvem, proč jej v ochozech ostravského stadionu nebývá vidět. A pokud jde o zelenou, tu prý pije na chalupě. Tradiční českou kořalku s esencí ústní vody označuje Lichý za chalupářské pití. Z Lichého často ucítíte nostalgii. To když konstatuje, že salámy už nejsou salámy a všechny chutnají spíše jako mýdlo, a že všechny ty bufety s držkovou měly přeci taky něco do sebe. Na chalupu k Nýdku do těšínských Beskyd jezdí velmi rád a tráví tam prakticky všechny své prázdniny. „Kam bych jinam jezdil. Moje svoboda je v tom, že můžu celý život jezdit na chalupu. Že mne nikdo nenutí jezdit jinam,“ říká Lichý spokojeně. Je rád, že k chalupě dojede za hodinu z Ostravy autem. „Jestli benzín nezdraží na stovku, tak se to dá nějak utáhnout,“ usmívá se Lichý.
V bytě nedaleko sídla ostravského studia České televize žije známý herec se svojí maminkou. Maminka je prý tolerance sama a co se týče samotného Norberta Lichého, naučila se dle jeho slov toho snášet opravdu hodně. „Proč rušit věci, které trvají?,“ argumentuje citátem z Rozmarného léta Lichý, že způsob jeho žití mu vlastně velmi vyhovuje.

Což takhle big beat

Pokud se chtěl někdy stát Norbert Lichý něčím jiným ne hercem, pak, jak sám říká, jedině big beaťákem. Je zdatným hudebníkem i skladatelem, což se o něm ví méně. Složil hudbu již k několika divadelním představením. Jedna z jeho prvních kapel ještě na škole se jmenovala Zkrat, a na repertoáru měla šlágry kapel jako jsou Katapult, Abraxas nebo Olympic. Lichý střídal kytaru, basu i varhany. Jako hudebník si přivydělával i při angažmá v Šumperku. Z osmi stovek hrubého moc vyžít nešlo a tak Lichý co by člen různých místních zábavových kapel hrál všechno. Jak říká, od La Palomy přes Deep Purple po tango.
O české muzice sedmdesátých a osmdesátých let lze s Norbertem lichým mluvit dlouho. U Waldemara vzpomínáme brněnské Progres II, Marsyas, stejně tak i Neckářovo Planetárium, nebo, a to především – Katapult. „Jsem velký fanda Katapultu,“ říká Lichý hrdě a vyvrací tak mimo jiné dávné kritiky, které Katapulty vtiskly nálepku hudby pro učňovskou mládež. Nakonec, sympatie k formaci Oldy Říhy vyjadřuje Lichý i dnes na jevišti. Právě ve hře Taťka střílí góly hraje jejich songy na kytaru. Letité hity si doma přehrává, jak si není těžké představit, na vinylových deskách. Hlavně ta stříbrná živá od Katapultu už má prý hodně za sebou.

Vítejte u Bezručů

Domovská Lichého scéna, Divadlo Petra Bezruče, má za sebou těžká devadesátá léta, kdy soubor přestal být z rozhodnutí tehdejších otců města příspěvkovou organizací. Pokud chtěl přežít, musel si vše těžce vybojovat. Z divadla se stala společnost s ručením omezeným a boj svým způsobem neskočil dodnes. Máme vždycky grant na tři až pět let, žádné velké vítězství se nekoná,“ upozorňuje Lichý, že existence v Česku tak zavedeného divadla není žádnou samozřejmostí.
Během představení lze jen málokdy v divadle zahlédnout volné křeslo. Bezruč bývá pravidelně vyprodán a herci to kvitují samozřejmě s povděkem. „Spousta věcí, které hrajeme, opravdu stojí za to vidět,“ myslí si Lichý. Publikum je často mladé. „Snad mladí už zase čtou. Vypadá to, že vědí, na co chodí a že do divadla nepřišli z donucení. Občas s námi i komunikují na našich webových stránkách,“ oceňuje Lichý publikum Divadla Petra Bezruče.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!