Mnozí muži si kolem padesátky začnou plnit své nesplněné sny. Někteří si pořizují drahá auta, jiní mladší milenky, další zase vyrážejí na expedice do hor. Ivan Litavský z Břeclavi se rozhodl, že si ke svým kulatým narozeninám nadělí malou cestu kolem světa. Jeho největší motivací bylo podívat se na norský Nordkapp, tedy místo, které je považováno za nejsevernější cíp Evropy.
„Už před třemi lety jsem si řekl, že se tam do padesátky podívám. Odjet jsem mohl ale až letos, kdy se všechno vyřešilo. Děti začaly pracovat, nemuseli jsme jim platit školu, dostal jsem dovolenou, měl jsem peníze a pustila mě i maželka,“ říká Litavský s úsměvem.
Na cestu se vydal sám. Tři roky totiž marně hledal někoho, kdo by jel s ním. „Dával jsem inzeráty do novin, ale nikdo se nechytl. Když už někdo chtěl jet, tak mu zase chyběly peníze a dalšímu se zrovna narodilo dítě,“ vysvětluje muž, který na kolo nasedl v německém Berlíně. Tam dojel z Břeclavi vlakem.
Parťáka na cestu mu nakonec přihrála náhoda. Potkali se v Dánsku a jeli spolu celou cestu až k polským hranicím. V Norsku oba potkali další Čechy. „Byl to pár z Ostravy. Kvůli krizi přišli o práci, a tak se vydali cestovat po Skandinávii. Už půl roku se tam živí tím, že vracejí zálohované lahve. Neměli skoro nic, ale vypadali šťastně,“ vypráví cestovatel.
Pár cizích frází stačilo
Přes moře se Litavský přepravoval trajekty a kromě Česka projel na kole dalších osm států. Trvalo mu to dva měsíce a cestu zvládl bez vážnějších potíží i přesto, že vůbec neumí anglicky. „Naučil jsem se jen několik základních frází anglicky, norsky a německy. Pořádně jsem se chytil až v pobaltských zemích, kde se mluví rusky,“ říká Litavský.
Za celou dobu měl jen jednu velkou krizi. „Přislo to na mě někde uprostřed Norska. Naštěstí tam nejezdil žádný vlak, tak jsem do něj nemohl nasednout a vrátit se,“ vzpomíná cyklistický nadšenec.
Energii k jízdě získával hlavně tím, že chtěl vidět co nejvíc zajímavostí a poznat evropskou přírodu. „Nikdo mě do ničeho nenutil. Pomáhalo mi vědomí, že je to čistě moje rozhodnutí. Ze všeho nejtěžší ale pro mě bylo na cestu vůbec vyjet. Skutečný strach jsem měl snad jedině z medvědů. Až zpětně jsem se dozvěděl, že jich je v Estonsku pět tisíc,“ říká s úsměvem sympatický padesátník.
Největším zážitkem pro něj byla krásná norská příroda. Cestou navštívil i nejrůznější památky, muzea a známé turistické cíle. „Na vstupy do muzeí šla velká část mého rozpočtu. Zbytek jsem utratil hlavně za trajekty a za jídlo,“ vypočítává Litavský.
Cestou na vysněný Nordkapp si prohlédl třeba památky v Berlíně, Horu křížů v Litvě, Hitlerův velitelský stan v Německu, vyhlazovací tábor v Polsku nebo v norském městě Alta tři tisíce let staré kresby, které do skály vyškrabali lidé už v pravěku. Mezi jeho největší zážitky patřila i jízda v podmořském tunelu.
Domů se těšil na burčák
Domů se břeclavský cyklista vrátil po dvou měsících, těsně před svými padesátými narozeninami. „Nejvíc jsem se těšil domů na burčák a na manželku. Měla radost. Když jsem totiž odjížděl, skoro nikdo nevěřil, že se ještě vrátím,“ říká nezdolný cykloturista.
Už teď plánuje další výlet.„Kdybych dostal v práci další neplacené volno, chtěl bych se v létě vydat na kole do Portugalska. Mám v plánu dojet až na nejzápadnější bod Evropy. Tipuju to tak, že celá cesta vyjde na šest tisíc kilometrů. Kdyby se našel někdo, kdo by chtěl jet se mnou a ozve se mi, budu rád,“ láká Litavský cyklisty s podobně velkým nadšením.
