Nová hvězda Hry o trůny Asbæk: Herci by se neměli předvádět

Pilou Asbæk

Pilou Asbæk Zdroj: profimedia

Už brzy ho svět pozná jako novou posilu populárního seriálu Hra o trůny, jehož šestá řada se začala vysílat o víkendu. Od čtvrtka se Pilou Asbæk ukáže v českých kinech v hlavní roli morálního dramatu Boj, nominovaného letos za Dánsko na Oscara. Jeho režisér Tobias Lindholm čtyřiatřicetiletého herce obsadil i do obou svých předchozích filmů R a Únos nebo do úspěšného politického seriálu Borgen.

Jak moc je váš vztah s Tobiasem Lindholmem jiný než s ostatními režiséry?

Profesně jsme spolu vyrostli. Boj je náš třetí společný film, Tobias taky napsal většinu seriálu Borgen. Takže vlastně vytvořil moji kariéru. Je to skvělý režisér a fantastický scenárista. Co víc, je to taky velmi dobrý kamarád, i naše rodiny k sobě mají blízko. Ovšem když točíme, hádáme se jako staří manželé. Při prvním filmu jsme se nesnášeli, myslel si o mě, že jsem idiot, a naopak. Pořád si někdy na natáčení myslí, že jsem idiot.

Proč?

Protože chci zkoušet různé verze jedné scény, zatímco on se jako scenárista drží prostředí a slov, která vytvořil. Obvykle mi pak říká: já jsem na té scéně strávil čtyři roky, vím, proč má vypadat zrovna takhle, takže prostě řekni ty repliky, jak jsou napsané!

Na prvním filmu R jsme se hádali pořád. Na druhém Únosu jsem se hádali asi tak polovinu času, ostatně já i hraju jenom v půlce filmu. Na natáčení Boje jsme zato skoro nekomunikovali. Za celý film měl na mě asi jen dvě nebo tři poznámky. Zajímavé, jak se naše spolupráce vyvíjí.

Bude dál pokračovat?

Nevím, co budeme v dalších letech dělat, ale doufám, že s Tobiasem budu dál točit. Podle mě to je génius. Hrál bych u něj v čemkoliv.

Pravděpodobně si ale u něj nezahrajete v komedii, tu podle vlastních slov Lindholm neumí natočit.

Přitom to je jeden z nejzábavnějších lidí, co znám. A jeho filmy jsou jako kopanec do koulí. Komedie mu nic neříká. Ale tak ať ji točí ti, co ji umí, a on ať si zkoumá svou část menu.

V Boji hrajete vojenského důstojníka Clause, který se vyrovnává s nebezpečím v Afghánistánu a poté s obviněním z válečného zločinu. Při natáčení vám Tobias Lindholm neprozradil konec filmu. To dělá běžně?

On mi pokaždé provádí divné věci. U Únosu jsem dostal jen stránky se scénami z unesené lodi. Vůbec jsem nevěděl, co se děje jinde, znal jsem jenom svůj příběh. Celé natáčení jsem byl zmatený. Což se hodilo, protože zmatená je i moje postava. U Boje jsem zase nečetl konec. Jako herec vždy směřujete k nějakému cíli, ale já ho tentokrát neznal. Nevěděl jsem, jestli Clause odsoudí, nebo ne. Jen jsem věděl, že to zjistím poslední den natáčení. Jenže i když ve filmu vidíme jeden verdikt, na natáčení nám soudkyně řekla ten opačný. Proto skoro nereaguju. Jinak bych se asi choval víc očekávatelně. Tobias je chytrý. Ví, jak analyzovat lidi, jak mě dostat tam, kam chce. Proto s ním rád pracuju.

V Boji si vedle vás zahráli i opravdoví dánští vojáci?

Ano, využili jsme skutečné dánské vojáky i skutečné bývalé talibance, nebyli to teda lidi, kteří bojovali přímo proti sobě. Díky nim bylo pro mě natáčení o dost autentičtější. Každý nám chtěl sdělit své zážitky, za což jsem jim byl vděčný. Ti dánští vojáci byli profíci, někteří jeli do Afghánistánu čtyřikrát. Tři měsíce před natáčením mě učili, jak hrát vojáka.

Co konkrétně jste se od nich naučil?

Pohybovat se jako voják. Když jsem v Únosu hrál kuchaře, věděl jsem, že kdybych neuměl dobře nakrájet rajčata, každý kuchař by si řekl, jak jsem trapný. Kuchař umí krájet rajčata i ve stresu, s puškou v zádech. S Bojem to bylo podobné. Vojáci se pohybují specifickým způsobem. Sedají si jinak. To jsem ty tři měsíce trénoval. Chtěl jsem, aby vojáci zapomněli, že jsem herec. Nezní to moc velkolepě, ale víte co znamená dobré herectví? Udržet svou roli v realitě. Nepředvádět se. Herci mají tendenci ukázat, co všechno svedou. Ale měli by si jen přečíst scénář a předvést akorát ten.

Tohle vás naučili na herecké škole?

Ne, to jsem pochopil až teď. Ve škole nám právě říkali, ať se předvádíme.

Změnila zkušenost z natáčení Boje váš názor na armádu?

Řekl bych, že 99 % herců jsou pacifisti a nemají s armádou nic společného, zajímají se spíš o sebe. Víc jsem změnil názor na kluky, kteří do války odchází, s tím, že tam ve jménu demokracie můžou být zabiti nebo někoho zabít. Z nich se najednou stali konkrétní lidi.

Pamatuju si na setkání dánských vojáků a bývalých talibanců, seděli v kruhu a debatovali o svých zkušenostech z afghánské války. V tom okamžiku jsem si říkal, že mi je jedno, jak ten film dopadne, protože už tohle bylo k nezaplacení.

K debatě chce vyzývat i Boj, který velmi detailně popisuje celou situaci, takže divák pochopí jednání všech postav.

Ano, doufejme, že film rozpoutá debatu všude, kde ho promítnou. Já vyrostl v galerijní rodině, moji rodiče jsou obchodníci s uměním. Celý život se tedy dívám na obrazy na stěnách a jsem zvyklý, že když jdete na výstavu, nikdo vám nevysvětluje, jak se máte cítit. Prostě se na ta díla podíváte, jdete domů a necháte je na sebe působit. Proč by tedy každý film měl obsahovat odpovědi? Je čas pokládat otázky. To se mi na Boji líbí. Chce, abyste debatovali. Já sám pořád nevím, jestli to, co moje postava udělala, je dobře, nebo špatně.

Diváci na festivalu v Benátkách, kde měl film premiéru, se jednoznačně postavili na Clausovu stranu.

Ano, to jsem fakt nečekal. S Tobiasem nás zajímalo, jestli můžeme vytvořit člověka, kterému budete půl filmu fandit, a pak se dozvíte, že způsobil smrt žen a dětí. Chápete proč to udělal, ale pořád to je hrozné. Srdce vám říká něco jiného než rozum. Advokátka obžaloby nám všem připomíná, že nikdo nestojí nad zákonem. Armáda musí dodržovat ženevské konvence. Pokud jste v přestřelce s talibancem a vidíte, že drží kalašnikov, můžete ho zastřelit. V okamžiku, kdy zbraň odhodí, je z něj civilista a zabít ho nemůžete. I o tom jsem se bavil s vojáky při natáčení.

Vidíte v Boji i další aktuální témata?

Jeden novinář mě upozornil, že když ve filmu klepou vystrašení Afghánci na dveře vojenské základy, připomíná to příběh dnešních uprchlíků, kterým taky říkáme, sorry, nemůžeme vás přijmout. Další novinářka mi vyprávěla, jak brečela u závěrečné scény Boje, protože pohled na dětskou nohu jí připomněl fotku mrtvého dětského uprchlíka na pláži. Měl jsem z toho husí kůži. Víte, že kdyby každé evropské město vzalo čtyři uprchlíky, krize by se vyřešila? Ale většina pořád říká ne.

Baví vás natáčení vážných filmů jako Boj víc než práce na blockbusteru typu Ben Hur?

Obojí je zábava. Moje matka mě vychovala s tím, že něco mi přinese peníze, něco čest a jen vzácně se tyhle věci spojí. Miluju Tobiasovy chytré filmy, ale natáčení Bena Hura za 250 milionů dolarů jsem si taky užil. Mohl jsem tam hrát vedle Morgana Freemana, který je naprosto magnetický. Pokud ale moji postavu Piláta Ponského vystřihnou, budu to natáčení už jenom pomlouvat.

A jak jste si užil Hru o trůny, do níž jste se připojil v šesté sezóně v roli Eurona Greyjoye?

Moje obsazení prosáklo už v létě, někdo zveřejnil nějaké fotky z natáčení a HBO pak moji účast potvrdilo. Já jsem velký fanoušek Hry o trůny, viděl jsem všechny díly. Takže to bylo skvělé.

Sledujete i jiné seriály?

V poslední době jsem si oblíbil i Knick: Doktoři bez hranic, Clive Owen tam je neuvěřitelný.

Máte radši své televizní role, nebo ty filmové?

Čas se rovná vývoji postavy. U filmu jako Boj, na který navíc není tolik peněz, takže ho musíte zvládnout za dva, tři měsíce a za dva, tři miliony dolarů, máte dvě hodiny na to, abyste postavu dostali z bodu A do bodu Z. V seriálu Borgen jsem na to měl dva roky. Mohl jsem postupovat po krůčkách a ukazovat spoustu stránek svého hrdiny. K televizním rolím se proto dokážu vztáhnout víc než k těm filmovým.

A co temné postavy vrahů a psychopatů, jaké jste hrál ve seriálu 1864 nebo detektivce Zabijáci. Ty se vám taky hrají dobře?

Jo jo, to taky miluju. Ten chlápek z 1864 byl úplně mimo, šlo o klasického maniaka, padoucha, který brečí už ve druhé scéně. Močí na hrob svého otce, opíjí se, ukazuje penis dětem. Hned první den natáčení jsem pronášel repliky jako: “Já se ve válce viděl umírat každý den”. To byla fakt zábava.

Chtěl byste hrát víc v komediích?

Problém je, že já si role ještě nemůžu vybírat. Pořád víceméně na všechno dělám konkurz. Kromě Tobiasových filmů.

Nevadí vám, že u konkurzů máte málo času na přípravu?

To je právě na tom dobré, je to jako sprint. Dneska ale většinu konkurzů natočíte u sebe v obýváku. Díky technice už nemusíte za každou rolí cestovat do Ameriky. Proto teď v amerických produkcích hraje víc mezinárodních herců než třeba před pěti lety.

Vy si kromě Bena Hura a Hry o trůny zahrajete v angličtině i v adaptaci manga komiksu Ghost in the Shell. Půl světa vás taky viděla, když jste předloni moderoval finále hudební soutěže Eurovize. Jaké to bylo?

To byla komedie! Nebo spíš surreálná fraška. Musel jsem si to zkusit. Eurovizi sleduje dvě stě milionů lidí. Navíc mám spoustu gay kamarádů a ti z toho byli naprosto nadšení. Eurovize je pro ně něco jako fotbalový světový šampionát. Na finále přišlo dvanáct tisíc ječících fanatických fanoušků, kteří tu show úplně milovali. Neuvěřitelné! Hned po Eurovizi jsem natáčel Boj, pak jsem si vzal na pár měsíců volno, potom jsem čtyři měsíce točil Bena Hura.

Berete si z natáčení nějaké suvenýry?

Ano. Pokaždé si něco ukradnu, třeba medailonek z Únosu, z Boje jsem si nechal patronu. Hezký suvenýr mám i z filmu Sex, drogy a daně, kde jsem hrál dánského krále cestovního ruchu 60. let, který měl na kontě miliardu, když v 80. letech umřel. Od něj jsem si vzal boty z kožešiny. Sbalil jsem si je s sebou i na festival v Benátkách, kde měl Boj premiéru, ani nevím proč…