Jak vzpomínají literáti, výtvarníci, muzikanti či divadelníci na totalitu? Bolavě. Asi nejbolestněji ze všech oborů. Protože jim režim zastřihával křídla a místo rozvíjení talentu obcházeli komise kvůli přehrávkám, kontrole textů či objasňování koncepcí výstav.
Kdo se znelíbil, měl smůlu, a mohl si tvořit leda tak do šuplíku. Ale také v té době vzniklo dost hodnotné kultury, protože stát ji považoval za svoji výkladní skříň a nešetřil penězi tolik jako dnes. Diktát komerčního úspěchu nebyl tak určující. Své o tom vědí například filmaři včetně animátorů.
Jenomže železná opona zaclonila celou kulturní epochu ve světě. „Na osmdesátá léta nevzpomínám rád. Byla to doba určité únavy, odevzdání se, pasivity,“ ohlíží se ředitel Jihočeského divadla Jiří Šesták.
Zeď propašoval z Paříže
Když sehnal Jan Borkovec, hudebník, diskžokej a výrazná českobudějovická kulturní osobnost, desku Beatles, byla to událost. A co teprve Zeď od Pink Floyd, kterou z Paříže propašoval fotograf Michal Tůma! S jejím přebalem pak Borkovce zvěčnil tak, že symbolika svobodného tvůrčího ducha versus všudypřítomné zdi je dodnes působivá. Portréty jsou i památkou – pádu režimu už se Borkovec nedožil.
Ve čtvrtek stáli lidé fronty na nové knihy a když vybojovali třeba Hrabala či Párala, měli důvod k oslavě. Čtení neodkládali a pro literaturu byli schopni leccos udělat, takže zakázané knihy opisovali na stroji přes několik kopíráků.
„V osmdesátých letech už to bylo snazší díky modernějším kopírovacím strojům,“ vzpomíná ředitelka Jihočeské vědecké knihovny Květa Cempírková, která tehdy hodně zajímavých knížek získala ve slovenštině.
Na pultech obchodů chybělo mnohé. Muzikant Ladislav Faktor třeba jezdil do Polska pro hudební literaturu. Majitel klubu Modrý dveře Marek Vacka, jenž v osmdesátých letech chodil na střední školu stavební, má zase velký zážitek z obchodního domu GUM v Moskvě. Od překupníka si tam koupil album Paula McCartneyho. Fenoménem byly burzy desek.
O kumštýřích měl režim velmi dobrý přehled. Umělecké agentury povinně zprostředkovávaly všechna představení.
Ani vydat rukopis u Jihočeského nakladatelství nebylo snadné. Na prvotinu se čekalo třeba deset let. Rukopisu museli dát kladný posudek tři lektoři, což byli oficiálně uznávaní spisovatelé nebo pracovníci v kultuře. Pak následovalo schvalování krajským národním výborem a krajským výborem KSČ. Pokud se lektorům něco nelíbilo, mohl autor na jejich radu dílo opravit. Honoráře určoval ideologický význam. Nejlépe placené byly knížky podporující socialismus.
Strach ze síly slov byl velký. Někdy až úsměvný. Když třeba kapela Nezmaři hrála při svazácké akci Výstup na Rysy spirituál s českým textem Vem ten krumpáč a šéfovi ho dej, krajský tajemník SSM označil hudebníky za rozvraceče.
Některé životy režim výrazně poznamenal. Téměř dvacet let nesměla oficiálně vystavovat budějovická výtvarnice Arana Mertlová. Po roce 1973 totiž vyrobila plastiku Mlčení za Janem Palachem pro Galerii města Brna. Jednasedmdesátiletá žena je dodnes vděčná známým architektům a umělcům, kteří jí pomohli. Získali třeba zakázku a dali jí v rámci ní práci na detailech. Díky tomu udělala dřevěnou devítimetrovou stěnu v budějovickém krematoriu nebo výzdobu v kostelech.
Autoři až na konec
Tak jako se mnohé nesmělo, tak se naopak zase mnohé muselo. „Při vernisáži byla povinnost oslovit přítomné vážení soudruzi, vážené soudružky. Na to se čekalo. Pak se vítali všichni soudruzi předsedové, místopředsedové, ředitelé. Až naposled se vzpomnělo na to, že tam stojí výtvarník, který nese kůži na trh,“ líčí Dana Vitásková, která se v osmdesátých letech starala o Galerii Na dvorku. Kvůli povinnému oslovení vynaložila spoustu sil na to, aby výstavy nemusela zahajovat.
Jak jste žili před dvaceti lety vy? Pište na redakceceskebudejovice@ mf.cz. Nejzajímavější příběhy otiskneme.
