Nové nádraží nevzbuzuje nadšení

Přerov/ Cestující tu mokli, pražilo na ně slunce, neměli se kam schovat před sněhem. Takové mínusové body sbíralo přerovského autobusové nádraží čtyřicet let. Pasažéři se přimlouvali, aby jim město zajistilo důstojnější podmínky a otevřené nádraží zastřešilo, plán ale skomíral na nedostatku peněz.
Teprve v dubnu letošního roku se podařilo stavbu s rozpočtem 150 milionů korun zahájit. Podle plánů má být nové nádraží dokončeno až příští rok na jaře, ale práce odsýpají rychleji. „Je proto reálné, že do prosince bude rekonstrukce hotova,” nastínil mluvčí města Bohuslav Přidal.

Zatím spíše rozpaky

Nádraží se už začíná vylupovat z hrubé stavby a cestující i řidiči jeho podobu kritizují. „Je nemoderní a neúčelné. Stříšky jsou tak krátké, že nám stejně bude pršet za krk,” prorokuje Marie Novosadová, která cestuje z Přerova do Lipníku nad Bečvou.
Rozpaky neskrývají ani šoféři autobusů. „Celá desetiletí jsme si přáli, abychom mohli parkovat autobusy pod střechou, chránící před sněhem i ostrým slunkem. A výsledek? Stříšky na nástupišti jsou nepochopitelně udělané jen z jedné strany, tedy pro cestující. Na autobusy se už nepamatovalo, pro ty střechy nejsou. Většina z nás má jen základní vzdělání, nebo maturitu, nejsme projektanti, ale něco tak hloupého by nás nenapadlo,” kroutí hlavou autobusák Vladimír Rozsypal.
Stavbu nádraží chodí sledovat i letitý obdivovatel autobusů Josef Macík, který se pro ČSAD v roce 1952 vyučil a část svého života strávil za volantem autobusu. „Zatím je to nedokončená stavba, tak bych to tak neodsuzoval. Snad architekt musel počítat s tím, čemu a komu má nádraží sloužit,” krčí rameny Macík.

Stála tu továrna

Po celou dobu výstavby nádraží panovaly mezi pamětníky obavy, aby se při nájezdu pracovních strojů, pod pilířy a novými nástupišti nepropadla stavba pod úroveň komunikace. Mnozí Přerované totiž vzpomínají na těžkosti, které provázela výstavba jednoduchých autobusových ostrůvků před více než čtyřiceti lety.
Na místě současného nádraží totiž stála od devatenáctého století rozsáhlá strojírenská továrna, která kvůli stanovišti autobusů musela padnout. Byla ale podsklepená a do nezasypaného podzemního labyrintu se stavba nádraží okolo roku 1967 pohnula. Na to dokonce vzpomínají i přerovští radní Josef Kulíšek a Vladimír Vosmanský. „Byla to pro nás nevšední podívaná. Jako kluky nás taková místa přitahovala, lákalo nás projít si sklepy fabriky, ale měli jsme tam zakázáno chodit,” ohlíží se čtyřicet let zpět Josef Kulíšek.
Navzdory problémům se stavbou se v létě roku 1969 dočkali Přerované nového nádraží. I když kromě zastávek, laviček a informační kanceláře nic nenabízelo, byl to pro město historický okamžik. „Měla jsem tehdy osm let a šla se tam s rodiči podívat. Maminka mě nastrojila, do ruky dala prvomájové mávátko, hrála tam muzika a my se z první řady dívali na pána, který přestříhával pásku,” oživuje vzpomínku Renata Švejcarová.
Mužem, který cestujícím autobusové nádraží oficiálně předal, byl tehdejší předseda Městského národního výboru Karel Rosmus. „Přestřižení pásky bylo jednou z posledních věcí, které směl táta udělat. Pak byl jako politicky nežádoucí odstaven,” podotýká jeho syn Jiří. Jako vzpomínka na ten den mu zůstala v albu fotografie otce, který s dechovkou v zádech vyprovází z nového nádraží první autobus - legendární přerovskou pětku.

Příští rok, nebo už letos?

Také tuto přestavbu nádraží doprovodí oslavy - a nebudou se příliš lišit od těch z roku 1969. Počítá se s přestřižením pásky i s všelijakými politickými proslovy. Jen mávátka a komunistické transparenty zřejmě budou chybět. Nahradí je děkovné cedule věnované Evropské unii za stomilionovou injekci.