Autorka v něm vypráví o životním hledání jedné Terezy za socialismu i po Sametu. Herecky se o ni přitom dělí tři aktérky, které o prožitém zpětně diskutují a ztvárňují Terezu v různých životních etapách.
V mnohomluvném textu bohužel chybí dramatický konflikt i nosné téma, autorka se dotýká řady motivů od brzkého mateřství, samoživitelství dětí, pozdního milostného vzplanutí až po drogově závislého bratra. Všech velmi letmo a způsobem, kvůli němuž vyznívají jako banality a klišé známé z dívčích románů.
Z nich se tvůrcům boleslavské inscenace nepodařilo vybřednout. Místy je i podpoří zapojením zprofanovaných symbolů - svíček, lístků růží či skleniček šampusu. Pozice tří hereček, které nepokrývají potřebné věkové rozvrstvení, proto nebyla jednoduchá. V dané situaci, za asistence Petra Prokeše v roli Terezina bratra a Martina Hrubého jako ostatních mužů, obstály. I v divácky vděčném, leč herecky obtížném prostoru arény.
Druhý břeh připomíná intimní produkce, jaké se hrají třeba v pražském Divadle Viola. Postrádá ovšem jejich poezii, humor, či opravdu nosný příběh. To, že podobné starosti a radosti zažívá leckterá žena, k uvedení bohužel nestačí. Právě tyto divačky snad ale Druhý břeh zaujme.
Novinka bojuje s banalitou textu
Už čtrnáct dní po prvním uvedení Zlomatky představilo boleslavské divadlo další novinku, ve světové premiéře režíroval na malé scéně hru Michaely Gűbelové Druhý břeh umělecký šéf divadla Josef Kettner. Neměl to jednoduché, pracoval totiž s problematickým textem.
