Novinka bojuje s banalitou textu

Ve světové premiéře režíroval na malé scéně hru Michaely Gűbelové Druhý břeh umělecký šéf divadla Josef Kettner. Neměl to jednoduché, pracoval totiž s problematickým textem.
Autorka v něm vypráví o životním hledání jedné Terezy za socialismu i po Listopadu. Herecky se o ni přitom dělí tři aktérky, které o prožitém zpětně diskutují a ztvárňují Terezu v různých životních etapách.
V mnohomluvném textu bohužel chybí dramatický konflikt i nosné téma, autorka se dotýká řady motivů od brzkého mateřství, samoživitelství, pozdního milostného vzplanutí až po drogově závislého bratra. Všech velmi letmo a způsobem, kvůli němuž vyznívají jako banality a klišé známé ze ženských románů.
Z nich se tvůrcům boleslavské inscenace nepodařilo vybřednout. Místy je i podpoří zapojením zprofanovaných symbolů - svíček, lístků růží či skleniček šampusu. Pozice tří hereček, které nepokrývají potřebné věkové rozvrstvení, proto nebyla jednoduchá. V dané situaci, za asistence Petra Prokeše v roli Terezina bratra a Martina Hrubého jako ostatních mužů, obstály. I v divácky vděčném, leč herecky obtížném prostoru arény.
Druhý břeh připomíná intimní produkce, jaké se hrají třeba v pražském Divadle Viola. Postrádá ovšem jejich poezii, humor či opravdu nosný příběh. To, že podobné starosti a radosti zažívá leckterá žena, k uvedení bohužel nestačí. Právě tyto divačky snad ale Druhý břeh zaujme.