Pracují sedm dní v týdnu, deset hodin denně. V horku, v zimě i v dešti. Přesto nemají co jíst. Parta dělníků z Polska, Slovenska i Česka, která pracuje na zateplování domů v Pardubicích, neviděla výplatu už několik týdnů. V jedenadvacátém století tak žijí jako otroci.
„Nemáme za co koupit jídlo. Musíme na poli krást brambory a v sadech jablka. Abychom vůbec přežili, tak si společně vaříme polívku v jednom velkém hrnci,“ říká polský dělník Leszek.
Společně s ním ještě před měsícem pracovalo v partě dvaadvacet dělníků. Dnes zůstali jen čtyři. „Ostatní už to vzdali a odjeli domů bez peněz,“ krčí rameny.
Zaměstnavatel mu dluží asi třicet tisíc korun. Stejně jako jeho třem kolegům. Celá původní parta tak zatím neviděla zhruba 360 tisíc korun.
„Nemůžeme posílat peníze domů. Máme tam nezaplacené nájmy, dlužíme za leasingové splátky. Když se ozveme, tak nás začnou vydírat. Že prý pokud přestaneme pracovat, nedají nám peníze žádné,“ stěžuje si Čech Ladislav. Podle odborníků není parta Leszka a Ladislava sama. Zvlášť dělníky z ciziny zaměstnavatelé často okrádají.
„Není to pro nás nic nového. Občas se s takovými případy setkáváme,“ potvrzuje Kateřina Kotrlá ze sdružení Most pro lidská práva, které v podobných případech pomáhá cizincům.
Najít ovšem toho, kdo za těžkou situaci dělníků na stavbách může, je velmi obtížné. Dělníci jsou totiž na nejspodnějším článku řetězce.
A šéfové nad nimi házejí vinu jeden na druhého. „Peníze zadržuje zprostředkovatel práce. Dluží nám za práci na několika stavbách. Paradoxně i za práci na zateplování základní školy na Dubině, tedy na městské zakázce financované z peněz Evropské unie,“ tvrdí předák party Alexandr Husvét.
„Není to pravda, nedlužím jim nic. Všechny faktury jsou zaplacené. Nejsou zaplacené pouze ty, u kterých ještě běží doba splatnosti,“ brání se zprostředkovatel práce Radek Matalík, který party na stavby najímá.
Jenže podle Husvéta při sjednávání práce nebyla o termínech pro zaplacení faktur ani řeč. „Na Dubině nám bylo řečeno, že jakmile jednu část doděláme, hned nám to bude zaplaceno na dřevo. Teprve potom si začali hrát na splatnost. Hořel jim termín stavby, my jsme je zachraňovali a najednou začínají blbnout se splatností faktur,“ říká Husvét. Slovní přestřelka Matalíka a Husvéta nejvíc poškozuje samotné dělníky, kteří stále marně čekají na své vydělané peníze. „Už nevěřím, že peníze dostaneme. Připadám si tady jako otrok, který tady dělá zadarmo,“ mračí se Petr Avramovič.
Dostat se z takové situace je pro zahraniční dělníky problém, který navíc komplikuje jazyková bariéra. Pomoc mohou najít například ve sdružení Most pro lidská práva. Jenže i možnosti tohoto sdružení jsou značně omezené. „Pokoušeli jsme se v podobných případech pomoci, ale bylo to vždycky marné. Nejlepší co mohou udělat, je změnit svého zaměstnavatele,“ radí zástupkyně sdružení Kateřina Kotrlá. Jména dělníků byla na jejich přání změněna.
