Nový kněz: Tančím od polky po pogo

Nový římskokatolický kněz, sedmačtyřicetiletý Petr Plášil bude mít povinností dost. Oproti jeho předchůdci mu přibyly k Táboru a Sezimovu Ústí i Planá, Choustník a Malšice. Přesto si prý najde čas hlavně na lidi, ale i na pořádání farního plesu či diskotéky.

Jste jednou z „obětí“ divokých přesunů kněží v diecézi. Jak změnu nesete?

Přesunem jsem byl asi jako všichni zaskočený. V Borovanech jsem byl na den dvanáct a půl roku. To už se člověk zabydlí. Šel jsem po náměstí a skoro s každým jsem prohodil slovo.

To tady budete mít brzy také. O centru Tábora se říká, že je to veliký obývák.

Tak na to se těším. Jsem společenský. Sice bydlím na faře v Sezimově Ústí, ale do Tábora dojíždím skoro denně.

Na kole.

Do kostela hezky po cyklostezce podél Lužnice, kde jsem si všiml toho skvělého okruhu Komora. Hned jsem si řekl, že jedna z prvních věcí, které si tady musím pořídit, jsou brusle. Už je mám a chodím sportovat.

Zájmy o člověku vypoví hodně. Co vás ještě baví?

Zahradničení. To mě naučily Borovany, kde je obrovská zahrada, sad. Tady je malá, ale je tu Jordán a řeka. Už jsem si říkal, že bych začal rybařit. Ale to není pro neposednou povahu. Také rád cestuju. Jedna z nejhezčích cest bylo putování po stopách svatého Františka s mým cestovatelským kamarádem. Úžasný zážitek, poznání. Teď plánuju Arménii.

Ještě mi na vás prozradili, že jste v Borovanech vybudoval vinné sklepy.

S jedním z farníků jsme oživili sklepy pod klášterem. Dlouho byly jen skladištěm harampádí. Teď se staly až společenským centrem Borovan. A to nepřeháním. Když město pořádá koncerty, s muzikanty pak ve sklepech posedíme. Takhle jsem se mohl neformálně seznámit s lidmi z Hradišťanu, Spirituál kvintetu. I tady byla jedna z mých prvních otázek, jak je to tu se sklepy.

Co byste ještě rád přenesl z Borovan? Máte nějakou vizi?

Teprve poznávám terén. Nechci přijít s hotovou představou a tu sem napasovat. Jsem tu pro lidi, ne lidi pro mě. Uvidím, čím budu užitečný.

Už se potřeby objevují?

Táborská farnost žije. Ale najdou se věci, které je třeba povzbudit. Ve středu se na faře scházívají maminky, dříve každý týden, teď jen občas. Ale rády by, kdybych si na udělal čas. Trochu jsem je asi překvapil slovy, že na tohle si čas udělat musíme. Nechci se omezit na technickou, finanční správu a bohoslužby.

Takže nebudete opatrovatelem památek?

Vnímám zodpovědnost za starobylé kostely, poslání předat památky v co nejlepším stavu dál. A i hezký kostel je svědectvím života v něm. Když člověk přijde do zanedbaného domu, řekne si, že tady rodina moc nefunguje. Ale ten úkol má ležet na více lidech.

Právě v Borovanech jste ale hodně opravoval.

Ale tam je rozsáhlý areál kláštera, chátrající od osmnáctého století. I když stále nadáváme na krizi, s penězmi na památky to nikdy nebylo lepší. Sehnali jsme hodně dotací. Nevím, jak náročné tady rekonstrukce budou. Ale můj hlavní cíl je zaměřit na lidi. Aby bohoslužby nebrali jako televizi.

Jak to myslíte?

V kostele často sedí diváci. Přijdou, sednou si a teď nás bav, faráři. Možná trochu přeháním, ale často na konci mše vypnou tlačítko a pryč z kostela. Jestli na tohle omezíme své křesťanství, je to k ničemu. Chci, aby pro lidi byla nedělní bohoslužba stěžejní pro život v praxi.

Tady je tento problém? To netvrdím. Naopak vím, že po nedělní mši na Žižkově náměstí se část farníků schází na kávu. To je skvělé. Chtěl bych, aby kostel byl pro lidi setkáním s Bohem i se společenstvím. Ne tradice, povinnost. Aby věděli, proč tam chodí. A také abychom pro lidi nebyli podivíni, kteří se namodlí hodiny, ale v normálním životě jsou uzavření, nepříjemní, nervózní a povýšení.

Každý kněz má jiné dary. Co nadělil Bůh vám?

Asi to, že jsem společenský, žádný důstojný pán. Ale věřte, že někteří by to i chtěli. Ale to ode mne nemohou očekávat.

Co vás přivedlo ke kněžství?

Složitá, ale hezká a dobrodružná cesta. Jsem z nevěřící rodiny, pokřtěný až v dospělosti. Navíc ne v katolické církvi. Až po letech jsem se stal katolíkem, později knězem. Žádný výrazný skok nenastal, spíš vývoj. Ale můžu zmínit detail. S kamarádem, bylo nám tak dvacet, jsme seděli v hospodě v Jindřichově Hradci, odkud pocházím. Nějaké to pivo v sobě, když kamarád řekl, že naproti v husitské církvi je nový mladý farář. Druhý den jsme tam ze zvědavosti šli. Kdybychom nešli, možná by se můj život odvíjel jinak.

Proč myslíte?

Snad to mohu zmínit pro ilustraci. Mým nejlepším kamarádem v patnácti letech byl Jiří X. Doležal (excentrický novinář, známý například bojem o legalizaci marihuany – pozn.red.). Nedávno jsme si spolu říkali, jak moc jinde každý jsme. Ale jedno nás spojuje. Extremismus. Ani jeden nežijeme takzvaně normální život.

Jak hodláte přiblížit církev lidem mimo ni?

Zrovna včera mě napadlo uspořádat farní ples. Že to není špatný nápad?

Jak vypadá farní ples?

Je to normální ples. Kapela, předtančení, tombola, zábava. No, nehrají varhany.

Vy tančíte?

A rád. Od polky až po pogo.