Štědrodenní poledne. Dva stupně nad nulou. Do táborského Jordánu vstupují mezi kachny a labutě první otužilci. Nadšence pozoruje stovka zvědavých diváků.
Parta třiceti vyznavačů namáčení se letos po osmnácti letech existence akce opět rozrostla o další nováčky.
„Tak jdeme na to. Dneska máme teplo,“ zavelel s úsměvem organizátor Antonín Trieb svým kamarádům a nebojácně se vydal do studené vody. Chladné lázně si na rozdíl od některých méně zkušených otužilců čtyřiapadesátiletý muž evidentně užíval. Úsměv na tváři neztratil, ani když vyzkoušel pár temp. Potěšila ho i účast zájemců a ostatních přihlížejících.
„Nikdy jsem z namáčení nechtěl dělat žádnou mega akci. Nečekal jsem, že přijde tolik lidí. Jsou tu ale větší borci než já,“ naráží Trieb na zakladatele jistebnického novoročního namáčení Petra Muže. V Jistebnici loni na oplátku absolvoval podobnou akci jako nováček. Ale další už nevyhledává. „Vystačí mi doma Jordán,“ dodává.
Syn do vody kráčí poslední, odchází první
Kdo ví, jestli by otužování v Táboře bylo tak populární, kdyby Antonín Trieb před osmnácti lety nezaložil novou tradici. S vánočním namáčením začínal nejdříve sám.
„Chodil jsem se tam, kde nebyla zamrzlá voda. O to se pokaždé postaraly labutě a kachny. Vystřídal jsem Lužnici a rybník Komora. Ale nejčastěji vyrazím k Jordánu,“ vzpomíná muž v pruhovaných plavkách à la Rudolf Hrušínský v Rozmarném létu.
Pak se postupně přidávali kamarádi. Před šesti lety se poprvé odhodlal i jeho syn Petr. Protože hrával hokej, zkusili to i jeho kamarádi. „Je to pro mě pokaždé šok. Nijak speciálně se nepřipravuju. Ale co vím, tak do vody kráčím poslední a první odcházím,“ líčí Petr Trieb.
Otužování poprvé Antonín Trieb vyzkoušel v osmnácti letech. V roce 1974 ho přesvědčil jeho otec.
„Pamatuju si, když mi otec na Nový rok sdělil – jdeme se koupat,“ vzpomíná na své začátky. Nejstarší Trieb nemusel syna dlouho přemlouvat. Ten byl zvyklý se koupat v Jordáně pravidelně už od dubna až do listopadu.
„Moc jsme neplavali, jenom jsme se namočili. Bral jsem to tehdy jako recesi a navíc jsem byl po silvestru v dobrém rozpoložení, a proto mi to až tolik nevadilo,“ usmívá se Trieb, který si s otcem užil dalších neobvyklých zážitků. Stanoval ve sněhu, stavěl iglú, a hlavně jezdil na kole. Procestoval Maďarsko i Německo. Nejstarší Trieb zemřel letos v říjnu v nedožitých sedmaosmdesáti letech.
Kraťasy v mrazu už mu manželka zakázala
Antonín Trieb je známý otužilec. Lidé ho často potkávají v kraťasech, ještě když přijdou první mrazíky. „Už to není jako za mlada. Kraťasy mohu nosit jen do prvního sněhu. Manželka mi je totiž zakázala. Kdybych se jí chtěl zbavit, tak ji stačí hodit do studené vody,“ naráží na manželčinu teplomilnost.
Otužování je podle Trieba pouze otázkou tréninku. Člověk se časem stává odolnějším a méně náchylným k nemocem. „Musím přiznat, že mě vždycky zebou nohy. Nejlepší je, když mrzne a voda má kolem nuly. To se pak chodíme do Jordánu ohřát,“ vysvětluje.
Triebovým snem je předání rodinné tradice čtvrté generaci. Jeho vnučky, šestiletá Tereza a tříletá Kristýna, jsou ale na otužování ještě příliš malé.
„Samozřejmě, že by to bylo pěkné. Jenom, abych se toho jednou dožil. Nechtěl bych čekat až do devadesáti let,“ uzavírá s úsměvem Trieb.
