Jedenašedesátiletý jihlavský právník Jan Herout, jehož neslavnějším případem je obhajoba nemocničního sériového vraha Petra Zelenky, vystudoval kromě práv také uměleckou školu.
Pravděpodobně je jediným advokátem v zemi, který pravidelně portrétuje nejen své klienty, ale i soudní znalce, policisty nebo soudce. Zelenku kreslil celkem čtyřikrát. Rodina tyto kresby úzkostlivě hlídá, aby se nedostaly na veřejnost.
„Nechtějí, abych je zveřejnil, nepřejí si to, je to pro ně soukromá věc,“ zdůvodnil Jan Herout, který prozradil, že některé kresby Petru Zelenkovi poslal do vězení.
„Byl rád. Dal jsem mu je ale až po rozsudku, protože ve vazbě mu dělali často kontroly a někdo z dozorců mu je mohl vzít, okopírovat a pak třeba i zveřejnit,“ vysvětlil Herout.
U soudů mu překáží počítače na stolech
Herout vystudoval uměleckou školu v Brně dřív než práva v Praze. „Matka si přála, abych šel na práva. Tvrdila, že bych se malováním neuživil,“ vzpomíná advokát.
Na základní škole prý byl ve výtvarné výchově nejhorší. „Měl jsem trojku a chodil jsem na doučování.
Dopadlo to tak, že si mě pak kantor vybral, abych portrétoval jeho ženu,“ říká s úsměvem Herout a dodává, že v kreslení pokračoval i na právech. První profesor, který od něj obrázek dostal i s věnováním, mu poděkoval a dodal, že portrét je tak dobrý, že vystihuje i téma přednášky.
Dnes je o Heroutovy kresby velký zájem. Advokát například vzpomíná na soudního znalce, který si v Zelenkově kauze u něj objednal portrét v soudní síni. „Chtěl být zvěčněný u ohrádky u hlavního líčení,“ říká právník.
Ze soudních síní má spoustu zajímavých zkušeností. Když například kreslil člena ostrahy, jiný mu vyčetl, že měl kreslit velitele a ne toho s nižší hodností.
Právníka portrétistu dnes nejvíc trápí počítačová technika, která zaplavila stoly soudců. „Přes ty monitory na ně někdy vůbec není vidět, tak třeba kreslím zapisovatelku,“ vysvětluje novodobé problémy.
Pohled do očí je nebezpečný
S negativní reakcí se Jan Herout setkává výjimečně. Většinu lidí potěší, když od něj portrét dostanou. „Jednou mě rozesmál soudce, který říkal, že ráno tady měl novináře a teď zase malíře,“ vzpomíná právník, kterému na jeden portrét stačí pár minut. Jinak je stoprocentně soustředěný na obhajobu.
V této souvislosti si vzpomněl na dobu, kdy dělal prokurátora a jeden z obžalovaných začal soudci říkat, že je nevinný a žaloba je špatná. Soudce mu řekl, že kvůli obžalobě se musí rozčilovat na prokurátora a ukázal na Herouta.
„Zrovna jsem ho kreslil, když se na mě obžalovaný podíval. Soudci řekl, že já mu nevadím, protože si tam luštím křížovky,“ směje se advokát.
Při kreslení se občas nevyhne tomu, že se jeho pohled setká s pohledem portrétovaného. „Pohled do očí je nebezpečný. Jeden soudce mi řekl, že mu bylo divné, že se na něj pořád dívám, a nemohl se prý soustředit. Říkal si, co dělá špatně, že se na něj ten právník pořád kouká,“ vypráví Herout.
Portrét od něj má například i soudce Jiří Vacek z Hradce Králové, který poslal na doživotí do vězení Petra Zelenku.
„V soudní síni jsem se s tím setkal poprvé, vůbec mi to nevadilo. Obrázek jsem od pana Herouta dostal a beru ho jako památku na tuto kauzu,“ svěřil se soudce Jiří Vacek.
Podobně to bere i soudce vrchního soudu v Praze Jiří Lněnička. „Když to nerozptyluje právníka, tak mně to nevadí,“ řekl Lněnička.
Nakreslit portrét je blesková záležitost
Jan Herout už nakreslil stovky portrétů, většinu z nich rozdal. Podle něj je portrétování v soudní síni, na policii nebo v psychiatrické léčebně blesková záležitost.
„Kresbou strávím jednu nebo dvě minuty z celého výslechu, který na policii trvá třeba hodinu i déle,“ vzkazuje Herout lidem, kteří mu občas vyčítají, že by se spíš měl věnovat obhajování než kreslení. Herout plánuje, že o portrétování někdy vydá knihu.
