Osmdesátá léta se ve světě supersportovních automobilů nesla především na vlně soupeření mezi automobilkami Ferrari a Porsche. Nabídka výjimečných sportovních vozů se přitom v tomto desetiletí neomezovala pouze na zástupce těchto dvou značek.
Ferrari F40 a Porsche 959 naprosto dokonale charakterizují supersporty osmdesátých let dvacátého století, pro něž byl typická surovost jejich projevu a zároveň nejmodernější postupy v jejich vývoji a výrobě v čele s výpočetní technikou a kosmickými materiály.
Zároveň s Ferrari a Porsche patřilo mezi špičku ve světě supersportů osmdesátých let i Lamborghini, které cizelovalo Countach, jehož kořeny sahají hluboko do předchozího desetiletí. Vedle této trojice lze připomenout několik značek se skutečnými supersporty i modely mířícími do této kategorie pouze svými výkony nebo jen samotným vzhledem.
Aston Martin V8 Vantage Zagato měl výstavní premiéru na autosalonu v Ženevě v roce 1986 a představoval prvního zástupce obnovené spolupráce mezi britskou automobilkou a italskou karosárnou. Aston Martin pro tento model stavěl podvozky s dvouventilovým vidlicovým osmiválcem DOHC 5,34 l a ze svého sídla v britském Newport Pagnellu je odesílal do Milána, kde karosárna Zagato prováděla finální montáž.
Dvoumístné kupé svým designem plně odpovídalo módě druhé poloviny osmdesátých let, i když ne každému se tehdy díky svým možná až příliš přímočarým liniím líbilo, ale rozhodně díky svému motoru se čtyřmi dvojitými karburátory Weber 48 DIF a výkon 322 kW (438 k) v kombinaci s nízkou hmotností patřilo mezi tehdejší nejrychlejší vozy na trhu. Akceleraci z 0 na 100 km/h mělo kupé zvládnout za 5,0 s a dosahovat maximální rychlosti přes 300 km/h.
Aston Martin V8 Zagato v letech 1986 a 1987 vznikl v počtu pouhých 52 exemplářů a v letech 1987 až 1990 bylo vyrobeno 37 vozů Aston Martin V8 Zagato Volante, lišících se vedle plátěné střechy i provedením přídě se sklopnými kryty hlavních světlometů a hladkou kapotou motoru. Pod kapotou mířil osmiválec o objemu 5,34 l se vstřikováním paliva a výkonem 224 kW (305 k), umožňující akceleraci z 0 na 100 km/h za 6,0 s a maximální rychlost 257 km/h.
DeLorean DMC-12 sice vyvolává dojem, že je typickým supersportem osmdesátých let dvacátého století. Tento dojem vedle ostrých linií karoserie a rozměrných vzhůru výklopných dveří umocňuje i konstrukce, kombinující povrchové panely z nerezové oceli se skořepinou z vyztužených plastů a páteřovým rámem, v jehož zadním rozvidlení je za zadní nápravou uložen vidlicový šestiválec PRV (Peugeot-Renault-Volvo).
Dvoumístné kupé ve skutečnosti v době svého vzniku a především výroby v letech 1981 až 1983 nemířilo do nejvyšších pater světa sportovních automobilů, ale se svými výkony a cenou se pohybovalo na podobné úrovni jako Chevrolet Corvette, Ferrari Mondial, Maserati Merak či Porsche 911 SC. S výjimkou Corvette byla většina těchto vozů výrazně dražší než DeLorean a jejich dynamické schopnosti byly na vyšší úrovni.
DeLorean DMC-12, jehož šestiválec o objemu 2,85 l disponoval výkonem pouze kolem 97 kW (132 k), umožňujícím akceleraci z 0 na 100 km/h okolo 10,0 s a maximální rychlost přes 200 km/h, měl být vlastně sportovním vozem pro každý den. Dnes je však spojen především s filmovou trilogií „Back to the Future“, finančními potížemi své automobilky a jejího zakladatele. Díky tomu a liniím, pod nimiž je podepsán Giorgetto Giugiaro, je vnímán jako jeden z nejvýjimečnějších vozů osmdesátých let a přes nijak oslnivé dynamické schopnosti je řazen po bok tehdejších supersportů.
Ferrari Testarossa se veřejnosti poprvé představilo na autosalonu v Paříži v roce 1984 s karoserií, kterou ve studiu Pininfarina navrhli Leonardo Fioravanti, Ian Cameron, Guido Campoli, Emmanuele Nicosia a Diego Ottina. Celý tým vedl Leonardo Fioravanti, ale hlavní zásluhy za nezaměnitelné linie tohoto modelu má na svědomí Emmanuele Nicosia.
Srdcem vozu se stal dvanáctiválec s úhlem rozevření válců 180 stupňů a u tohoto typu motoru značky Ferrari poprvé použitými čtyřmi ventily na válec. Pohonná jednotka o objemu 4,04 l disponovala při své premiéře v roce 1984 výkonem 287 kW (390 k). Dvoumístné kupé díky výkonům své pohonné jednotky a propracované aerodynamice dosahovalo maximální rychlosti 290 km/h a z 0 na 100 km/h akcelerovalo za 5,8 sekundy.
Ferrari Testarossa, v podobě v jaké se představilo v roce 1984 a zůstalo s jednou modernizací z roku 1987 ve výrobě až do roku 1991, bylo při rozvoru náprav 2550 mm dlouhé 4485 mm, široké 1976 mm a vysoké 1130 mm. Pozornost si u tohoto vozu zaslouží rozchod kol, který byl vpředu 1518 mm, zatímco vzadu 1660 mm.
Ferrari 288 GTO bylo oficiálně představeno v roce 1984 jako Ferrari GTO, ale později bylo pro odlišení od slavného modelu 250 GTO jeho označení doplněno o číslo 288, které v sobě ukrývá informaci, že před zadní nápravou je podélně uložen motor o objemu 2,8 litru s 8 válci. Tato pohonná jednotka je přeplňována dvojicí turbodmychadel IHI a poskytuje výkon 294 kW (400 k).
Leonardo Fioravanti při návrhu Ferrari 288 GTO vycházel ze svého předchozího díla v podobě kupé 308 GTB. Základem vozu s celkovou délkou 4290 mm, šířkou 1910 mm, výškou 1120 mm a rozvorem náprav 2450 mm byl prostorový rám s pomocnými rámy vpředu i vzadu, který doplnily díly z kevlaru a nomexu. Tyto materiály pak byly spolu se sklolaminátem použity i na povrchové panely karoserie.
Ferrari 288 GTO s maximální rychlostí 305 km/h se v roce 1984 stalo prvním sériovým vozem, který skutečně pokořil magickou hranici 300 km/h. Akceleraci z 0 na 100 km/h pak toto kupé zvládlo za 4,9 s. Výroba modelu 288 GTO probíhala v letech 1984 a 1985. automobilka měla v plánu vyrobit pouze sérii 200 vozů, ale poptávka výrazně převyšovala nabídku a během dvou let vzniklo 271 vozů, k nimž se v roce 1986 přidal ještě jeden.
Podívejte se na legendární modely:
