Ocelárna ArcelorMittal, ostravská hádanka pro všechny

Ostravskem jde vlna zpráv. Prý Mittal brzy padne. Není to pravda, brání největší českou ocelárnu její vedení.

Ranní tramvaj směřující po páté hodině směrem do Kunčic k někdejší Nové huti je míň než poloprázdná. Sedí v ní jen několik unavených mužů. Žádné tisícihlavé davy deroucí se do ocelárny se nekonají. Míň než poloprázdné jsou i autobusy. Na ranní směnu přivážejí ty, kteří stále mají práci. Přesný odraz současné reality. Vypadá to, že začátkem června bude v provozu jediná vysoká pec ze čtyř. K takovému opatření ještě nikdy v historii ostravští oceláři přistoupit nemuseli. Nyní jsou v provozu ještě dvě a podle mluvčí společnosti Věry Breiové je neekonomické je dále provozovat, když beztak jedou jen na padesát procent. Lepší je mít jednu, která jede na sto procent. „Všechny odstávky jsou pouze dočasným opatřením. Po odeznění krize bude možné zařízení opět uvést do provozu,“ slibuje Breiová. Minulý týden oznámili zástupci Bakalova hornického impéria, že letitou ostravskou koksovnu Šverma zavřou už v létě a pět stovek lidí propustí. Původně měla vyrábět do roku 2011. Přidal se i ČEZ. Oznámil, že na čtyři měsíce přeruší provoz elektrárny v Dětmarovicích. Není zájem o koks ani o elektřinu. Ani o ocel. Od ledna jede ocelárna na nějakých třicet procent loňského výkonu.
Nyní se objevují zprávy, že společnost brány ocelárny zavře, přestěhuje výrobu do Polska nebo vše prodá čínským investorům. „Tyto informace nejsou pravdivé,“ odmítá razantně mluvčí Breiová veškeré spekulace.

Kdysi, to to hučelo

Lidé v ostravských Radvanicích, na místech, kde ocelárna práší nejvíc, většinou potvrzují, že se jim už pár měsíců lépe dýchá. „Vůbec si netroufám odhadnout, jak to s Mittalem dopadne a jestli fabriku prodají. Je to velká ostravská hádanka,“ říká Pavla Skýbová z Radvanic, jedna z velkých kritiček ocelárny z místního občanského sdružení s jednoznačným názvem Vzduch. „Ovzduší je poslední dobou lepší, ale na tom se může podílet i současné počasí,“ myslí si Skýbová. Má obavy, zda nyní Mittal dokáže naplnit své sliby ohledně ekologických opatření. S obavami sleduje komíny v dálce někdejší zaměstnanec huti Svatopluk Chodura. „Dívám se z okna, jestli Mittal ještě čmoudí, a doufám, že ocelárna snad vydrží. Zavřít takový podnik by byla škoda,“ přemýšlí amatérský historik a svářeč v důchodu ze Slezské Ostravy. Na huť přišel jako učeň v roce 1961, do důchodu z ní odešel v roce 1993. „Kolem huti to vždycky hučelo. Dostat se před šichtou do tramvaje? Katastrofa. Jezdilo se na stupínku na jedné noze,“ vzpomíná Chodura na doby, kdy v huti pracovalo i dvacet tisíc lidí. „Lidé brali i čtrnácté platy a podniková rekreace v Bulharsku letecky se vším všudy stála okolo patnácti stovek. A po příletu každý dostal flašku a ještě byl přípitek. Copak by to dnes bylo možné?“ ptá se někdejší svářeč. „Takový dobrý podnik stát vůbec neměl prodávat. Nejsem žádný komunista, ale když máte u baráku studnu, taky ji přece neprodáte,“ argumentuje

Nejistota, ta je šílená

Zaměstnanci huti si teď výlety do Bulharska moc neplánují. Mnozí z nich sedí doma a čekají, až zazvoní telefon. „Ta nejistota je šílená. Žijeme od výplaty k výplatě a do toho se šíří různé fámy. Tak špatná doba ještě nebyla,“ říká jeden ze zaměstnanců, pro něhož momentálně není práce a je doma za sedmdesát procent mzdy. O stavu v podniku jsou zaměstnanci ochotni mluvit jen po opakovaném slibu zaručení anonymity. Z pochopitelných důvodů. „Když ocelárnu koupil Mittal, všechno šlo nahoru. Jenže teď nejsou zakázky a my čekáme doma na zavolání. Pak sice zavolají, ale řeknou, ať jsme ještě týden doma. Když nás vezmou na dva dny do práce, za chvíli zas není co dělat,“ popisuje současnost další ze zaměstnanců. Všichni teď přemýšlejí, jestli neudělali chybu, když jim podnik nabízel až statisícová odstupné. Neměli toho využít a se slušně naplněným účtem ocelárnu rychle opustit?
Vedení popírá, že by chystalo nějaké další propuštění. Od začátku roku odešlo už tisíc lidí. „Všichni odcházející zaměstnanci dostali nadstandardní odstupné ve výši až dvacetinásobku průměrné mzdy, abychom jim pomohli překlenout složitou životní situaci,“ konstatuje Věra Breiová.
Josef Buryan, ředitel pro výrobu a techniku, vypočítává, že není ve všem tak zle. „Je zájem o výrobu těžkých odlitků, závod Slévarna je zakázkově naplněn. Stejně tak je vytížena i středojemná válcovna, provoz jede na čtyři směny, zájem je o produkty hrubé válcovny, na dvě směny pracuje i válcovna drátů.“ Taková slova slyší dělníci čekající doma u telefonu rádi. „Že by to tady cele skončilo, to si snad nikdo z nás nedovede ani představit,“ doufají, že ocelárna brzy nezačmoudí naposledy.