Chomutov / Projížďky s kamarádkou na koních po loukách a lesích, jen tak na ohlávkách. Silný zážitek z dětství, které trávila na chatě, ovlivnil Hanu Vodopivcovou na celý život.
„Rodiče kamarádky měli hospodářství, a kromě tažných koní i spoustu dalších zvířat. Na to moc ráda vzpomínám,“ říká dnešní třiatřicátnice.
V osmi letech šla do poníkářského oddílu a jako starší do oddílu jezdeckého. „Tehdy jsem začala snít o práci se zvířaty,“ svěřuje se.
Vystudovala agropodnikání na Střední zemědělské škole v Kadani. V roce 2000 nastoupila do chomutovské zoo. Nejdřív jako pomocnice, o dva roky později už jako ošetřovatelka. Začátky byly pestré. „Mohla jsem si vyzkoušet práci téměř u všech zvířat nebo na přípravně krmiv, ale nakonec jsem zakotvila u velkých kopytníků jako jsou buvoli, velbloudi, sobi a uherský stepní skot,“ poznamenává.
Po třech letech a odchodu jedné kolegyně do důchodu, přestoupila na jiné pracoviště, kde se starala o zubry, pižmoně, jeleny, divoká prasata a „drobotinu“ ve voliérách. „Setrvala jsem u nich až do mateřské,“ vysvětluje matka dvouleté Terezy. Do práce se vrací příští rok v srpnu. Hana Vodopivcová je přesvědčená, že ošetřovatele zvířat nemůže dělat člověk, kterého by tahle činnost nebavila. „Je často i fyzicky náročná. Zase se ale těším na zvířata a na práci venku. Je to pro mě relax a svoboda,“ dodává.
I dceru vede k lásce k přírodě. „Doma máme psa, kočku a dva křečky. Venku sebereme kdejakého broučka. Taky často chodíme do zooparku na procházky. Mnohdy je problém odtud Terezku dostat,“ směje se Hana Vodopivcová.
Když v roce 1989 nastal politický převrat, bylo jí dvanáct let. „V té době pro mě revoluce nic neznamenala. S odstupem času si uvědomuji plno změn, ale ne vždy kladných,“ soudí. Zatím má vše, po čem toužila. Rodinu a fungující vztah. „Za rok mě čeká návrat do práce. Po čtyřech letech doma to bude vítaná změna,“ přiznává milovnice zvířat.
