Nadávek si už ani nevšímají. Staly se běžnou součástí jejich práce. A občas je chce někdo zbít. Posádky zlínských záchranek se při výjezdech ke zraněným stále častěji setkávají s útoky pacientů, které ošetřují, nebo lidí z jejich okolí.
„Je to tak. Slovní útoky slyší naši lidé téměř denně. A dvakrát až třikrát do měsíce se některá z posádek setká i s pokusem o fyzické násilí,“ tvrdí mluvčí Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje Petr Olšan.
Jeho slova potvrzuje doktor Zdeněk Lacina, který se s napadáním setkává při službách u záchranky pravidelně. „Většinou jsou ti lidé opilí nebo pod drogami. Útočí na nás hlavně večer nebo v noci. Nejhorší jsou výjezdy do restaurací a do míst, kde je víc opilých lidí pohromadě. Tam už preventivně voláme městskou policii. Bez strážníků bychom často neměli šanci zraněné ošetřit,“ říká Lacina.
Pozor si dávají záchranáři pokaždé, když vyrážejí například na autobusové nebo vlakové nádraží. Ale potíže mívají třeba i na diskotékách.
S problémy se setkávají také v domech na Jižních Svazích, kde bydlí sociálně slabí lidé. „Bývalo to tam drsné, ale od té doby, co tam hlídají vchod vrátní a mají tam nainstalované kamery, je to už o dost lepší. Když ale jedeme na nádraží, máme téměř jistotu, že na nás někdo zaútočí,“ tvrdí další z lékařů Tomáš Novotný.
Podle Laciny, který slouží u záchranky už třicet let, by zdravotníkům pomohlo, kdyby měli stejnou právní ochranu jako policisté. „Mluví se o tom už dlouho. Každý, kdo by záchranáře napadl, by za to měl být tvrdě potrestán. Věřím, že útoků by pak ubylo,“ míní Lacina. Zatím však žádný takový zákon neexistuje. Proto útoků na zdravotníky spíš přibývá a na pomoc jim musejí jezdit strážníci. „Největší problémy jsou vždycky v pátek, v sobotu a po výplatních dnech. Většinou je to na místech, kde je hodně opilých,“ popisuje ředitel Městské policie Zlín Milan Kladníček. Zkušenost s agresivitou má i mluvčí záchranné služby Olšan, který vyjíždí k řadě případů. „Mladá holka to přepískla v hospodě na Jižních Svazích a opilá zkolabovala. Když jsme přijeli, její kamarádi nám začali nadávat. Řekl jsem jim, ať nás nechají dělat naši práci, nebo zavolám městskou policii. To bylo totéž, jako zamávat červeným hadrem býkovi před očima. Moc nechybělo, aby nás napadli,“ vzpomíná Olšan. Agresivní chování pacientů a jejich známých není nebezpečné jen pro zdravotníky, ale také pro ty, které musí ošetřit. „Ti lidé často odmítají jakékoli vyšetření, nenechají si změřit tlak nebo hladinu cukru v krvi. Abych mohl určit diagnózu, jsou někdy tato vyšetření nezbytná,“ říká lékař Tomáš Novotný. Někdy pacient napadne zdravotníky i při převozu do nemocnice. „Jednou dal v sanitce ošetřovaný sestře pěstí do obličeje. Některé situace jsou zkrátka nepředvídatelné,“ tvrdí Lacina. I proto zdravotníci vyjíždějí k zásahům často s obavami. „Není to přímo strach, spíš tíživý pocit. Nevíte, co agresivní člověk udělá, jestli nemá zbraň nebo netrpí nějakou psychickou poruchou. V rozrušení může mít obrovskou sílu a udělat cokoliv,“ připouští Novotný.
Odměna za pomoc: urážky
Jezdit ve Zlíně v záchrance je rizikové povolání. Lidé zdravotníky napadají a útoky jsou stále častější.
