Okénko Jana Pirka: Chodníková mozaika
Od poloviny 19. století se dláždí drobnými kamennými kostičkami, takzvanou chodníkovou mozaikou.
Takové jsem v žádném jiném velkoměstě neviděl. Jako malý kluk se pamatuji, jak dlaždiči měli na kolenou přidělány kusy starých pneumatik, klečeli a dláždili. V době rozvinutého socialismu byly opravy chodníků prováděny necitlivě asfaltovými záplatami.
Ta doba je naštěstí již pryč a znovu se začínají chodníky dláždit. Ale když jsem šel od Národního divadla po nábřeží směrem ke Karlovu mostu, viděl jsem, jak jsou dlaždičky v novém chodníku po pár letech rozpadlé na prach. Ty staré drží sto let a ty nové ne.
Proč se ty dlaždičky rozpadají, mi vysvětlil kamarád, geolog Jarda Čech. Ty původní byly ze sliveneckého (červený) a kosořského (černý) mramoru. Bylo to blízko Prahy a zde se již od středověku těžil devonský mramor jako dekorační a „odpad“ se využil na kostky na chodník.
A současní „architekti“ použili vápence ze Suchomast, které jsou vhodné do interiérů a ne na chodníky. Vzpomněl jsem si na svoji návštěvu Číny.
Když jsem se dotazoval, proč na každé cihle ve starých palácích je něco napsáno, bylo mi odpovězeno, že to je jméno majitele cihelny, který cihlu vyráběl a v případě, že by se cihla ukázala být nekvalitní, byl by o hlavu kratší.
Co vy na to, páni radní?
