Do života českých vladařů nejednou zasáhly události, které se odehrály ve středomoravských městech. Nejvíce to platí o Olomouci. Někteří panovníci zde zakusili radost z nabytého trůnu, jiní zde poznali hořkost porážky. Anebo se stali obětí vraždy.
Neznámý vrah
Psal se 4. srpen roku 1306. Od lenivého parného letního dne by sotvakdo očekával, že se neblaze zapíše do historie českých zemí. Král Václav III., který v Olomouci mešká se svým vojskem při válečném tažení do Polska, si jde po obědě odpočinout. V domě kapitulního děkana Budislava ale nakonec najde svou smrt. Kdo a proč ho zabil? To se zřejmě s jistotou nikdy nedozvíme.
Většina kronikářů označuje jako vraha jistého Konráda z durynského hradu Bodensteinu. Ten podle různých popisů události vyběhl na nádvoří krátce po králově skonu se zkrvavenou dýkou v ruce. A právě v té chvíli zřejmě nastává klíčový okamžik, který později historikům zabrání odhalit pachatele. Muži, kteří špatně střežili králův spánek, totiž Konráda vzápětí zlynčují a brutálně ubodají. Zůstává tak otevřená otázka, jestli muž zabíjel kvůli svým zájmům, nebo mu za to někdo zaplatil. Existuje také domněnka, že zlynčovaný nebyl vůbec vrahem, ale pouhým svědkem hrůzných okamžiků.
Jedna ze stop k odhalení královraždy vede do Polska za tamními soupeři o královský trůn, kvůli jehož udržení ostatně Václav III. osudnou výpravu podnikal. Řada historiků se ale přiklání k verzi o spiknutí domácích pánů, kteří potřebovali ze zištných důvodů mladého krále odstranit. Domněnku o spiknutí podporuje třeba Dalimilova kronika, v níž se píše, že „o nevěrných bylo by tuto viece mluviti“.
Špatný vladař
Za pošramocené vztahy mohla nezralost šestnáctiletého mladíka Václava, který ke svým vladařským povinnostem nepřistupoval právě zodpovědně. Dopřával si nevázaného života a večery často trávil ve společnosti žádostivých žen a utrácel čas i peníze při pitkách se svými kumpány.
Historik Vratislav Vaníček upozorňuje na Štýrskou kroniku. Ta popisuje, jak se na vraždě dohodla skupina mladých šlechticů, s nimiž král nejprve prohrál své statky, ale pak jim vyhrožoval, že si je vezme zpátky a s novými majiteli zatočí. Mladíci pak mezi sebou vylosovali královraha.
Tuto verzi zastává i kronikář Beneš z Weitmile, podle něhož král „jednou postavil do řady stejný počet hrnců, kolik bylo pánů, a jmenuje jednotlivé hrnce jmény jednotlivých pánů, tloukl do nich a říkal: Ty, takový pán, vrať mi takový hrad, jejž držíš. Tak rozbiji hlavy svých poddaných, kteří se postaví proti mně na odpor a vzbouří“. Někdejší královi kumpáni tak dostali strach a prý si řekli: „Jestliže to tak necháme, tak nás všechny zničí a vyžene.“
Králova družina z Olomouce vzápětí po vraždě odtáhla, kosti zavražděného posledního Přemyslovce však v Olomouci zůstaly celé dvacetiletí. Až poté se podařilo Elišce Přemyslovně nechat pozůstatky převézt do hrobky ve zbraslavském klášteře.
Víno v kašně
O více než půldruhého století později sehrává střední Morava opět důležitou úlohu při obsazování českého trůnu. Když se uherskému králi Matyáši Korvínovi nepodařilo vpadnout do Čech, uchýlil se do Olomouce, která se přidala v boji o českou korunu s králem Jiřím na Matyášovu stranu. Olomouc se tak stala jeho téměř sídelním městem.
Nakonec se právě zde dočkal české koruny. „Králem Matyáše Korvína zvolili 3. května roku 1469 v olomoucké katedrále. Matyáš poté rozdělil zemské i dvorské úřady mezi šlechtice, kteří ho volili,“ vysvětluje historik Antonín Kalous.
Lidé v královském městě Olomouci žili velkými oslavami. Podle záznamů písaře Petera Eschenloera dokonce v kašnách proudilo víno, aby mohl dát každý průchod své radosti nad výsledkem volby. V Olomouci tehdy pobývali význační lidé z králova dvora, ale dorazili také jeho soupeři. František Palacký uvádí, že když přijel syn krále Jiřího jménem Viktorin, kterého ve městě považovali za kacíře, došlo k uzavření všech olomouckých kostelů a platil dokonce zákaz sloužit v chrámech bohoslužby.
„Nešťastnou událostí byl v těchto pro Olomouc slavných dnech požár, který vznikl 19. dubna po setmění,“ připomíná Kalous. Tehdy lehla popelem třetina města. Jestli byl žhářem někdo z Jiříkových vyjednávačů, nebo se stal nešťastnou náhodou, se dodnes nepotvrdilo. Pouhou dekádu po královské volbě pak Olomouc hostí další významnou událost, sjezd králů Matyáše Korvína a Vladislava Jagellonského.
Císařská korunovace
Do méně dávné historie patří výrazné otisky Habsburků. Do tehdejší olomoucké pevnosti nejednou zavítala Marie Terezie. V roce 1754 se dokonce zúčastnila svěcení sloupu Nejsvětější Trojice. Na Horním náměstí pro ni připravili zvláštní stan s klekátky. Pak poobědvala spolu s císařským manželem na Hradisku. „Panovnici potěšil stolní porcelán vyrobený v císařské manufaktuře,“ zmiňuje historik Jiří Fiala. Její syn, císař Josef II., jezdil do Olomouce hlavně kvůli vojenským záležitostem. Na rozdíl od svých rodičů prý dával přednost ubytování v hostincích, a tak přespával v hospodě U Černého orla v Pekařské ulici.
Opravdu přelomová událost se ale odehrála v polovině předminulého století. Tehdy se Olomouc stala hlavním dějištěm překotných událostí, které měnily poměry v celé monarchii. Brány středomoravské pevnosti se netrhly, když jimi projížděla četná poselstva diplomatů, politici a vojáci.
V arcibiskupském paláci se počátkem prosince 1848 odehrál další z důležitých vladařských předělů. Císař Ferdinand I. zvaný Dobrotivý rezignoval a trůnu se ujal jeho synovec František Josef I. Ten podle svědků slavnostní události poklekl před svého strýce beze slova, protože nemohl samým rozčilením ani promluvit.
Pro Ferdinanda tak v Olomouci skončila důležitá životní epocha. Ve městě se dlouho nezdržel a odjel nejbližším vlakem do Prahy. Naopak nový panovník, pro nějž zde začala předlouhá éra jeho vlády, na Moravě zůstal pět měsíců.
Město opustil Franz Josef v květnu roku 1949. Prý bez jediného rozloučení. Panoval osmašedesát let.
