Olomoučtí herci před kamerou: vrah i postava z Ulice

Herci Moravského divadla se objevují i na televizní obrazovce. Většinou ale jen v menších rolích.

„Pane Lorenc, uvezu to?“ ptali se ve filmu Na samotě u lesa postavy ztvárněné Františkem Řehákem z olomouckého Moravského divadla. V komedii z poloviny sedmdesátých let mu stačilo pár minut na plátně, minimalistický herecký výkon a hlášky „Nehoupat“ a „Nenechám se přece zmrzačit!“, aby si ho zapamatovaly miliony lidí. Byly to zlaté časy herců z Moravského divadla. Řehák a již zesnulý Václav Babka se mohli pochlubit desítkami filmových a televizních rolí. Filmografie současných členů olomoucké činohry je o dost chudší. Občas pár dílů v Ulici či Ordinaci v růžové zahradě nebo drobná role ve filmu. „Dávno to není tak, že by televizní produkce chtěly jen známé tváře. V seriálech naopak hledají herce, kteří se tu z hvězdičky můžou stát hvězdou. Ale natáčí se každý den a problém je v tom, když herec není z Prahy, a tím pádem na zavolání hned k dispozici,“ vysvětluje bývalý člen olomoucké činohry Dušan Urban, který v Moravském divadle dohrává inscenace Doma u Hitlerů a Dámský krejčí.

Angažmá na obtíž

Herečka Naděžda Chroboková dostala vloni v seriálu Ulice výraznou roli podnikatelky Vavruškové. A proto ví, jak je natáčení „nekonečného“ seriálu komplikované pro přespolní herce. „Dnes už úplně chápu, proč produkce dávají přednost pražským hercům, u kterých odpadá problém s dojížděním,“ říká Chroboková.
Pavel Juřica, který v Moravském divadle strávil dvacet let a vrací se jako host do inscenace Dámský krejčí, tvrdí, že ideálním seriálovým představitelem je herec bez stálého angažmá. „Nejlepší je někdo z Prahy na volné noze,“ shrnul Juřica.

Pomůže ztracené slovo

Pořád ale platí, že vhodná přímluva dokáže divy. „Do Ulice jsem se dostal jen díky tomu, že v ní už dlouho účinkuje můj kamarád a někdejší kolega Adrian Jastraban. Zavolal jsem mu, jestli by bylo možné si v seriálu něco menšího zahrát a on to zařídil,“ popisuje Urban.
Toho filmoví diváci poprvé výrazněji zaregistrovali coby „orlického vraha“ Láďu Rejska v krimi Sametoví vrazi. „Tehdy jsem dělal casting v ostravské televizi. Režiséru Jiřímu Svobodovi jsem se líbil a chtěl, abych ve filmu hrál, ale nevěděl, jestli to zvládnu. Do té doby jsem před kamerou nestál, byla to pro mě první velká zkušenost. Těch zkoušek jsem nakonec musel zvládnout asi pět,“ vzpomíná Urban. Přestože byl mezi zkušenými herci nováčkem, vzpomíná na Sametové vrahy jen v dobrém. „Hrál jsem s Michalem Dlouhým nebo Honzou Dolanským a musím říct, že jsem ani na chvíli neměl pocit, že oni jsou ty hvězdy z Prahy. Chovali se naprosto příjemně a bezproblémově,“ zhodnotil Urban.
Podobnou zkušenost měla při natáčení Ulice i Chroboková. „Všichni mě naprosto skvěle přijali, ať už to byl Stanislav Zindulka nebo Jaroslava Obermaierová. Potvrdilo se mi, že skutečné osobnosti jsou skromné,“ shrnuje Chroboková.
Jen dva dny stačily Juřicovi k tomu, aby si naklonil štáb Ordinace v růžové zahradě. „První natáčecí den mi přišel jako takový oťukávací, vzájemně jsme nevěděli, co máme čekat. Když ale viděli, že to zvládám, byli ke mně druhý den velmi vstřícní. Režisér Moris Issa mě oslovoval jménem a choval se mile. Celkově to bylo příjemné natáčení,“ tvrdí Juřica.
Díky účinkování ve filmu Sametoví vrazi a epizodním rolím v seriálech Kriminálka Anděl a Ulice může Dušan Urban porovnat způsob práce. „V seriálu jde všechno hrozně rychle, třeba dva díly Ulice stihnou režiséři natočit za jeden den. Souběžně točí jeden štáb exteriéry a druhý interiéry. Navíc není problém s materiálem, netočí se na klasický film, ale na digitál. U Sametových vrahů jsme před první klapkou zkoušeli scénu pětkrát až šestkrát. Natáčeli jsme takříkajíc na první dobrou, při větším počtu opakování hned přiběhl někdo z produkce,“ líčí Urban.

Rychlé biflování

Na naučení divadelního textu má herec několik týdnů, na zapamatování replik ze seriálové epizody mu musí stačit pár hodin. „Text pro epizodní úlohu v Ulici jsem se nabifloval při cestě vlakem. Někdy je to tak, že si repliky čtete za pochodu před nástupem na plac,“ vysvětluje Urban.
Bohaté zkušenosti s natáčením má slovenský herec a bývalý člen činohry Moravského divadla Martin Mňahončák, který se na Hanou vrátil u příležitosti obnovené premiéry inscenace Obraz. „V televizi vám nikdo nedá dva měsíce na čtení a zkoušení textu,“ zdůrazňuje.
Jeden z nejobsazovanějších televizních herců na Slovensku se každý týden mění v doktora Štefana Burgera, jednu z hlavních postav Ordinácie v růžovej záhrade. „Přestože natáčení probíhá rychle, máme tam odborníky, kteří na nás dohlížejí, abychom vše dělali jako skuteční doktoři. Můj poradce byl hodně přísný. V jednom dílu jsme řešili nějaký úraz a on mi říká: „No moment, pane Mňahončáku, ale tenhle případ jsme tu už měli. To byste měl vědět.“ Marně jsem mu vysvětloval, že nestuduju medicínu, že jsem herec,“ směje se Mňahončák.
Časy, kdy herci přistupovali k seriálům s opovržením, jsou pryč. „Nikdo si nedovolí práci shazovat. Jde mu o to, že bude na obrazovce a že potřebuje, aby ho zavolali i na další projekty. Ale divadelní herectví je pro mě pořád absolutně nejvíc. Seriály točím proto, abych si mohl dovolit hrát v divadle, kde přece jenom takové peníze nejsou,“ říká Mňahončák.

Jiná tvář, jiný hlas

Nejvíce filmových příležitostí ze současných členů olomoucké činohry dostává Vladimíra Včelná. Jenže není na plátně, ani na obrazovce vidět. Propůjčuje totiž hlas svým zahraničním kolegyním, například Audrey Tautou v Šifře mistra Leonarda. V českém hitu Román pro ženy dabovala slovenskou herečku Zuzanu Kanócz. „Producent Pavel Čechák mě pozval na casting. Měli už nějakou kandidátku, ale nakonec si vybrali mě. Běžně stráví herec u dabingu jedné role dvě až čtyři hodiny, ale režisér Filip Renč byl hodně náročný, takže se to protáhlo na třicet hodin,“ vysvětluje Včelná. Na to, že nedostává více příležitostí v televizi, si už zvykla. „Produkce nechtějí herce z oblastních divadel, kteří mají závazky. Není v silách herce, aby vedle zkoušení stíhal ještě pravidelně hrát v seriálech,“ uzavírá Včelná.