Opera ze zákulisí: přesnost a souhra jako při závodech formule 1

Doznívají poslední tóny prvního dějství Bohèmy, nejnovější opery ústeckého Severočeského divadla, herci se uklánějí a publikum tleská. Hlediště se rozsvítí a opona jde dolů. Zatímco jeviště je opuštěné, na druhé straně opony se všechno dává do horečného pohybu. Scéna se mění z chudého pokoje bohémů v pařížský bulvár.
„Na přestavbu máme dvacet minut. Všechno musí klapnout do posledního detailu. Chyby se neodpouštějí,“ říká jevištní mistr Pavel Polák. Druhá premiéra Pucciniho opery La Bohèma je pro Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem prestižní záležitostí. „Někteří herci se v rolích střídají. Při prvním uvedení opery nehráli a je to pro ně poprvé,“ vysvětluje Polák.
Zákulisí o přestávce připomíná box pilota při závodech formule 1. Všechno je přesně nacvičené, načasované a dokonale sehrané. Vyměnit kulisy, přenést světla, ukotvit stěny, zamést scénu, odnést štafle. Tým kulisáků připravil scénu pro další dějství za pět minut. Bez zbytečných slov a hledání ve scénáři.

Dobrá paměť, zlaté ruce

„Plán mám uložený v hlavě. Řídíme se podle značek,“ podotýká Polák. Při pohledu na prkna jeviště, která jsou protkána množstvím vyvrtaných otvorů a děr, laik jen žasne. „Během zkoušek si nacvičíme, kam která stěna nebo kulisa patří. Pak už to je jen rutina,“ dodává Polák. Kulisy nemohou být těžké na manipulaci nebo složité na stavbu. „Při představení musí změnu zvládnout pouze šest lidí. Počítáme přitom s každým centimetrem,“ podotkl Polák.
Proto například některé mají dvě strany. Z jedné je bohémský podkrovní pokoj, z druhé pak průčelí kavárny. Kam který kus patří a jak mají být poskládané do sebe, to vše si kulisáci musí pamatovat. Během premiéry už není čas studovat plány.
„Kulisák by měl být především šikovný. Od každého řemesla by měl umět něco. Jestli se člověk pro takové povolání hodí, to zjistíme u každého adepta během dvou dnů,“ konstatoval jevištní mistr.
Naposledy si ještě projde scénu, jestli je vše na svém místě. Spokojeně pokývá hlavou a mizí za portálem. Druhé dějství může začít.

Lepší citrus než hlíza

Trochu pudru, rychlý tah štětcem, poslední máznutí rtěnkou. Hotovo. Maskérka ústeckého divadla Alena Hájková je se svým dílem spokojená.
„Používáme mastná líčidla, protože jsou výraznější,“ vysvětluje Hájková. Bodové reflektory hercův obličej bez zvýrazněných kontur snadno pohltí. „Během zkoušek si režisér určuje, jak by měl být herec nalíčený. Stává se, že musím herce i několikrát přelíčit, aby byl režisér spokojený. Pokud to má být záporná postava, musím nakreslit jinak obočí nebo udělat nový ostřejší nos,“ doplnila Hájková. Herečky z ústeckého divadla se líčí samy. „Asi pro to mají větší cit než muži. Ale v ansáblu je i pár mužů, kteří to zvládají,“ podotýká Hájková. Nejtěžší je podle ní nalíčit staršího herce, který hraje mladistvou postavu. „Vždycky je snazší přidělat pár vrásek, než je naopak maskovat. Jak kdysi řekl můj kolega, z brambory pomeranč neuděláš,“ směje se maskérka.

Okno výstup okoření

Než herci vstoupí na scénu, věnují pár minut za portálem svým rituálům. „Mají rozptýlit napětí a přenést pozornost na roli,“ říká zpěvák a herec Petr Matuszek, který v La Bohèmě hraje Alcindora.
Nejčastější je trojité plivnutí pro štěstí s přídavkem mírného nakopnutí do zadní části těla. Občas se stane, že vypadne text a člověk má okno. „Před publikem se nelze schovat. Ale většinou to zachrání kolegové tím, že jdou na scénu dřív nebo začnou odříkávat svou repliku. Pak už se člověk chytí,“ doplnil Matuszek.
V opeře může hercům pomoc dirigent, který třeba zvolní tempo orchestru. Naopak v operetách, kde se mísí mluvené slovo se zpěvem, jsou výpadky textu důvodem pro improvizaci. „Někdy se takovým situacím člověk nevyhne. Ale pak představení díky replice navíc získá i šmrnc,“ dodal Matuszek.