Opilci na MDŽ, prapory na 1. máje | E15.cz

Opilci na MDŽ, prapory na 1. máje

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Nejoblíbenějším svátkem před rokem 1989 byl Mezinárodní den žen. Kdo to zažil, potvrdí, že se na podnikové oslavy těšili hlavně muži. Vzpomínáte?

Pro prodavačky z květinových síní byl MDŽ zkouškou, co vydrží. Kolem 8. března prošly jejich rukama tisíce karafiátů, růží, frézií, tulipánů, gerber.

„Objednávaly je podniky, brigády socialistické práce, kupovali je muži svým ženám, děti matkám, milenci milenkám. Byla to příležitost dát každé ženě květinu, protože Den matek se tolik neslavil a každá nebyla matka,“ vzpomíná Helena Zimmerová ze Strakonic, která pracovala jako květinářka celý život.

Některé podniky nezůstaly jen u květin. Závodní výbor revolučního odborového hnutí, kde musel být každý zaměstnanec členem, přidával pracujícím ženám i ručníky, mýdla nebo nákupní tašky.

Všechny sály ve městech byly už předem zamluvené. Oslavovalo se většinou až po práci. Po projevu k soudružkám a zhodnocení politické situce následovala večeře. Po ní dorazili soudruzi spolupracovníci na tanec při živé hudbě. Pak už tekl alkohol proudem. Mnoho žen dodnes říká, že MDŽ slavili rádi hlavně muži.

V restauracích zavírali, když se rozešli ti, co vydrželi nejdéle. Květin velký výběr nebyl, protože se tenkrát ještě nedovážely. Když v jediné prodejně ve městě došly, přivezli je z komunálních skleníků.

Fronty byly nekonečné. A požadavky mužů někdy úsměvné. „Jednou přišel těsně před zavřením silně podnapilý muž a chtěl květinu. Ten den už nic nezbylo, a tak se rozhodl pro fíkus. Co donesl domů, nevím. Moc toho asi nebylo, protože ho popadl za špičku a táhl ho i s květníkem za sebou,“ říká květinářka.

Jiný muž se za náklonnost k ženě styděl. „Chtěl na mně, abych mu květinu zabalila hodně na úzko, aby se mu vešla do rukávu. Tam si ji také zasunul a šel,“ dodává s úsměvem.

Na MDŽ se připravovaly i školy a školky. Děti kreslily maminkám obrázky nebo vyráběly srdíčka. Nechyběly ani školní besídky. Na ně dodnes vzpomínají i mladší ročníky.

„Měli jsme besídku v kulturním domě. Maminka mě nastrojila do svátečních šatečků s volány a měla jsem zahajovat besídku tím, že proskotačím přes pódium s velkou polystyrenovou kytkou, na které byl nápis, něco jako K svátku našich maminek. Jenže v půlce pódia jsem zakopla o šňůry od mikrofonu a natáhla se na zem. Básničku jsem odrecitovala s roztrhanými punčocháči,“ vzpomíná Petra Jelínková.

1. máj byl oslavou práce

K 1. máji byla v kalendáři poznámka – Svátek práce. Slavil se manifestací, na kterou musel každý. Vše bylo pod taktovkou OV KSČ. Každý podnik měl kolem strakonického náměstí své stanoviště a postupně byl vyzýván, aby defiloval kolem hlavní tribuny.

„Zdravíme naše tkadleny,“ ozýval se radostný komentář v mikrofonu. „Vencerémos – zvítězíme!“ patřilo Kubáncům, které v té době režim importoval na práci do zbrojovky.

Když vše skončilo, poskládali se dohromady členové rodin a šli na párek na papírovém tácku. Manifestace a oslavné projevy vysílala celý den i televize.

Stejně probíhal Svátek práce i v Písku. Průvod s alegorickými vozy vycházel z různých míst. Jeho pestrost měly zdůraznit prapory, transparenty, papírové kytice nebo mávátka. Tribuna stála někdy na Velkém náměstí, jindy u Olympie. Máj končil kolem poledne. Záleželo na tom, jak zaujal řečník. Po průvodu se na 1. máje konala různá sportovní utkání na Výstavišti nebo na Dukle. Nechyběla kulturní vystoupení s tanečními soubory.

Komunisté obou měst pokračují v prvomájových setkáních od devadesátých let dodnes. Strakoničtí v parku, písečtí v letním kině. Rozdíl je v počtu lidí. Před rokem 1989 průvod čítal tisíce. Dnes se jich setkávají stovky.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.