Opravdu to chcete zkusit u horské služby?

Jsou profese, které u nezasvěcených jedinců vyvolávají dojem romantiky, hrdinství a filmového plátna vůbec. Několika lékařů jsem se ptala, jestli sledují seriály z lékařského prostředí.

Jen se smáli. Když kdysi v televizi běžel seriál Redakce, měla jsem pocit, že se odehrává na Marsu. S reálným novinářským prostředím neměl nic společného. Neustále tu někdo vyšetřoval případy bezmála kriminální nebo se dostával do ohrožení života. Reálný novinář, nepočítáme-li asi tak pět skutečných investigativců v celé republice, zažije největší drama při povodních nebo zasedání zastupitelstva.

S fotografem Miroslavem Chaloupkou jsme si tenhle handicap aspoň trošku vynahradili při pořizování rozhovoru s Michalem Janďurou. Za náčelníkem horské služby se totiž nedá jet jinam než do hor. Do hor zasypaných sněhem, což nám při pohledu z plzeňské kotliny připadalo jinak, než jaká byla realita.

Na Špičák jsme dorazili se skoro půlhodinovou rezervou. Při hledání místa na parkování jsme odbočili tak nešťastně, že jsme ji proměnili v desetiminutové zpoždění. Při zdolávání zasněženého kopce od špatně zvoleného parkoviště zpět na silnici si přišlo na své jak auto, tak všech osm lidí, kteří ho postupně pomáhali vytlačit. Zaparkovali jsme a vyrazili ke stanici horské služby. Svižnou chůzí jsme tu byli asi za čtvrt hodinky, abychom zjistili, že náčelník sídlí úplně jinde. Asi padesát metrů od místa, kde parkujeme. Ještě že se jeho kolega nad námi slitoval. A tak jsme poslední část anabáze absolvovali romanticky na skútru.

Jenže právě tahle romantika je, jak jsme se od náčelníka následně dozvěděli, to poslední, co práce u horské služby obnáší. To ale zájemci netuší. Ačkoli televizní seriál o horské službě asi nebyl od dob My z konce světa natočen žádný, romantický nádech a iluze o téhle práci přetrvávají. Ale jak už to tak bývá, všechno je jinak…