Lidé v anketě vybírali osobnost z politiků, sportovců i umělců, kteří v Olomouci žijí. Nejvíc, dvaadvacet procent, hlasovalo pro autora českého státního znaku. „Není žádná mediální celebrita, ale člověk, který opravdu něco důležitého udělal a dokázal,“ vysvětlila devatenáctiletá studentka Jana Ehrenbergrová, proč zvolila Jiřího Loudu.
Druhé místo: Dopita
O šest hlasů méně získal a druhou příčku obsadil hokejista Jiří Dopita. Za největší osobnost jej považuje i Vít Vysoudil. „Zajistil Olomouci titul a dál klubu pomáhá. Stará se, aby se tady hokej udržel,“ myslí si Vysoudil.
Zatímco Dopitu zmiňovali hlavně muži, fotbalový trenér Karel Brückner, který skončil v anketě třetí, má hodně příznivců i mezi ženami. „Je to sympaťák a jeden z mála Olomoučanů, který pro město něco udělal,“ míní Pavla Konrádová.
Čtvrtý nejvyšší počet hlasů získal arcibiskup Jan Graubner. Pro Ludmilu Gregorovou je právě on největší osobností Olomouce. „Znám ho z televize, vždycky mluví rozumně,“ poznamenala Gregorová, která ocenila i jeho snahu otevřít unikátní, ale zatím nepřístupné prostory olomouckého arcibiskupského paláce návštěvníkům.
Za arcibiskupem Graubnerem skončil v anketě Sedmičky první polistopadový rektor Univerzity Palackého Josef Jařab a nestor českých otužilců, šestadevadesátiletý Ladislav Nicek. „Obdivuji, že je stále ve výborné kondici a v pokročilém věku ještě sportuje,“ zdůvodňuje svoji volbu Dalibor Matějka. Mezi osobnosti města lidé zařadili také faráře Antonína Baslera, který uspořádal úspěšnou sbírku a zasloužil se o návrat čtyř zvonů do kostela svatého Michala, herce Františka Řeháka nebo herečku Ivanu Plíhalovou. Naopak zásluhy současných ani bývalých politiků lidé často nezmiňovali.
Slavné neznali
Řada oslovených ovšem měla problém osobnost vybrat. Jména jim mnohdy nic neříkala. Někteří neznali varhaníka Antonína Schindlera, historika Milana Ticháka nebo fotografa Miloslava Stibora. „Je smutné, že řadu z nich vůbec neznám. Proto ani nemůžu říct, zda si jich vážím,“ přiznal například šestadvacetiletý Karel Vláčil.
Kanonýr, který dal republice znak
Heraldik Jiří Louda, který vytvořil znak České republiky, oslaví devadesátku. Olomoučané jej zvolili osobností města.
Heraldika je nauka o erbech. Jiří Louda se v erbech nejen vyzná, ale také je vytváří podle pravidel odvíjejících se od středověku a dovedených k dokonalosti v Anglii. Tam na ně narazil jako voják za druhé světové války. Jeho styl je natolik nezaměnitelný, že se Louda ocitl i ve světových encyklopediích. Otec kutnohorského rodáka byl profesorem kreslení, on se však dal po maturitě k armádě. Prošel i výcvikem commandos ve Skotsku. Po válce byl bez soudu komunisty vězněn na Mírově a nakonec zakotvil v olomoucké vědecké knihovně.
Začalo to Havířovem
„Právě jsem dokončil erb a prapor pro Velké Tresné, obec na Vysočině u vírské přehrady,“ ukazuje Louda své stosedmdesáté dílo. První znak udělal v roce 1967 pro nově vznikající město Havířov. Byl tehdy ve vysílání studia ostravské televize, a tam pořad o heraldice slyšel při natáčení i tehdejší tajemník Havířova. Znak mu Louda načrtl na kus papíru. A stejný se užívá dodnes. Následoval Bohumín, Třinec a Meziboří v Krušných horách.
Když v roce 1968 vznikla federace, namaloval znak pro její českou část. Ten se po rozdělení v roce 1993 stal dnešním státním znakem. Jenže originál před pár lety ztratili, přitom z něj odvozují všechny další státní insignie. „Ještě že jsem měl doma kopii, a podle ní jsem znak namaloval znovu. Ale to si nedovedete představit, jaká je to fuška, kopírovat sám sebe,“ zdůrazňuje Louda. Těžko říct, zda je tedy náš dnešní státní znak druhým originálem nebo kopií kopie. Podle Loudy se ztratil cestou z parlamentu na Hrad. „Ví se, kdo ho a proč ho vynesl, ale vedoucí odboru z Hradu tvrdí, že jej nedostal,“ vysvětluje Louda.
Nové logo Olomouce, které město představilo v květnu tohoto roku, se heraldikovi příliš nelíbí. „To není nic, jen nápis v červeném poli. A šachovnice je navíc znakem Chorvatska,“ zdůrazňuje Louda. K Olomouci má blízko, právě on totiž kdysi doplnil znak města o zkratku SPQO. Podle pověsti totiž Olomouc založil Caesar. Zkratka SPQR latinsky znamená Senát a lid římský. Na Hané tedy totéž, s tím, že jde o lid olomoucký.
Do armády Louda narukoval 1. března 1939 k dělostřeleckému pluku v Praze. Za dva týdny, kdy začínal s důstojnickou školou, zemi obsadili Němci. Podařilo se mu přes Polsko uprchnout do Francie a do Británie, kde si při parašutistickém výcviku zlomil koleno, což mu pak zachránilo život. „Dokonce jsem s tím zlomeným meniskem skákal, akorát jsem nemohl vyjít po schůdkách do eroplánu, ale chodit jsem mohl. Při přistání jsem se svalil na záda. Sice jsem dostal vynadáno, že tak se nepřistává, ale vždycky jsem se vymluvil, že mě stočil vítr,“ vzpomíná Louda.
Do operace Bronze, která měla parašutisty vysadit nad českým územím po heydrichiádě, se ale kvůli kolenu nedostal. „Nenašli místo seskoku. Když se vraceli, sestřelili je,“ říká smutně. Po válce se vrátil americkým džípem ke svému „dělpluku“ na Šumavu, aby se záhy dostal do důstojnické školy v olomouckých Žižkových kasárnách. Únorový převrat jej nechal v armádě do léta.
Za mříže
„Vrátili jsme se z ostrých střeleb a z ničeho nic mi řekli, že mám okamžitě opustit vojenský prostor,“ uvedl Louda. Začal vyučovat angličtinu, ale krátce nato si pro něj přišli.
„Měl jsem už signály, jak to chodí. Rychle jsem si vzal kartáček, pastu a holení. Dlouho jsem byl na Mírově jediný, kdo si mohl čistit zuby a holit se,“ popsal začátek svého třináctiměsíčního věznění. Na Mírově se setkal i s německým lékařem, jehož postava se objevila ve filmu Tmavomodrý svět. Dnes plukovník ve výslužbě Jiří Louda má na své uniformě jedenáct barevných stužek. „Nejvíce jsem si vážil Válečného kříže. Ale na prvním místě teď musím nosit vyznamenání Za zásluhy. Řády České republiky totiž mají přednost před československými,“ objasňuje hrdě. Vyznamenání mu předal v říjnu 2000 prezident Václav Havel.
Louda je nositelem Ceny města Olomouce a vstoupil i do Dvorany slávy Olomouckého kraje. Ze stovky dotázaných Olomoučanů mu svůj hlas dalo dvaadvacet z nich. On sám měl za úkol vybrat další osobnost. Zvolil historika Milana Ticháka, kterého v tomto seriálu představíme příště.
