Kdo je podle vás největší osobnost Jindřichova Hradce? Týdeník Sedmička se zeptal rovné stovky lidí. Největší počet z nich vyslovil jediné jméno: Václav Chalupa
Proč právě on? Vedoucí Střelnice Radim Staněk na něj vzpomíná jako na mimořádně příjemného a skromného člověka, který se v loděnici velmi hezky choval k dětem.
Martin Ištvánik svojí volbu zdůvodnil tím, že nikdy nikdo nezviditelnil Hradec víc než právě slavný veslař. „Je známý dál než v Buku nebo Políkně,“ shodovali se lidé.
Častokrát se v anketě objevily jména manželů Kasalových. Čtenáři je obdivují pro jejich nezištnou pomoc různým kulturním a občanským sdružením.
„Určitě je víc jmen, o kterých by se dalo říct, že jsou osobnosti města. Zasloužili by si to ale určitě mecenáši Kasalovi,“ zdůraznil bývalý policejní mluvčí Jaroslav Beran. Oblibě se těší i hydrolog Jan Pokorný, ředitel Národního muzea fotografie Miloslav Paulík nebo třeba starosta Hradce Karel Matoušek.
„Vzpomínám si na to, že se starosta Matoušek zasloužil o to, aby velmi rychle porazili strom hned u silnice nedaleko Horního Žďáru. Bylo to velmi nebezpečné místo. Zemřela tam moje kolegyně,“ vysvětlila Hana Kohoutová z Jindřichova Hradce.
Nakonec se však Kasalovi, Pokorný ani Matoušek v projektu Sedmičky vůbec nemusí objevit.
Pravidla jsou totiž nesmlouvavá: o tom, kdo se v seriálu objeví, rozhodne vždy osobnost na konci rozhovoru. Předává tak štafetu někomu dalšímu. Václav Chalupa zvolil podnikatelku Olgu Kasalovou.
Od tohoto čísla se tak můžete těšit na sedm příběhů Hradečáků. Doplní je fotografie z dětství i ze současnosti.
Objevit se tu může prakticky kdokoliv - člověk, který Jindřichův Hradec proslavil, něco významného tu postavil nebo ve městě tvoří.
O tom, kdo se těší největšímu věhlasu, však rozhodnete vy, naši čtenáři. Na konci seriálu budete moci hlasovat o největší současnou osobnost Jindřichova Hradce.
Nejvíc sí váží medaile z Barcelony
Dvaačtyřicetiletý veslař Václav Chalupa se zúčastnil pěti olympiád a nasbíral řadu medailí z vrcholných akcí. Jednadvacet let se držel ve světové špičce. Patřil k nejlepším.
Před osmnácti lety získal na olympiádě v Barceloně stříbrnou medaili, na mistrovství světa byl pětkrát druhý a třikrát třetí. Jenom ten nejcennější kov mu chybí. Přesto ho čtenáři Sedmičky obdivují.
„Je to pro mě veliká pocta, že jsem ve vaší anketě zvítězil. Rád se do Hradce vracím a jsem tady stále doma. Přestože bydlím jinde,“ říká slavný veslař a skifař Václav Chalupa.
Po rozvodu rodičů žil od svých šesti let s otcem. „Na rozdíl od mých kamarádů mi přibyly starosti a povinnosti. V deseti letech, kdy umřela babička, jsem převzal většinu domácích ženských prací. Musel jsem prát i vařit,“ vypráví.
Než propadl kouzlu veslování zkusil i jiné sporty. „Hrával jsem basket a zkoušel cyklistiku. Jinak mě to stále táhlo do lesa na chatu a hlavně k vodě. A tak jsem od třinácti začal veslovat,“ vzpomíná na své začátky.
Jeho otec reprezentoval republiku na dvou olympiádách. Společně s Pavlem Hazukou obnovil v Jindřichově Hradci činnost veslařského klubu. Mladý Chalupa kráčel v jeho stopách. Oplýval přirozenou vytrvalostí a chtěl vyhrávat. „Chytlo mě to hned od začátku. Možná i proto, že mi to šlo,“ líčí Václav Chalupa.
Prvním závodem byla v roce 1980 Pražská středa, kde jel dvojskif. „Pamatuji si, že jsme narazili do bójky. Vůbec jsme se na Vltavě neuměli orientovat,“ vzpomíná Chalupa.
První vítězství, na které se nezapomíná, si připsal v Pardubicích v závodě o Perníkové srdce. Pak následovaly první přebory žactva a dorostu v Jindřichově Hradci. A právě doma přišla i první velká medaile. „S Jirkou Longinem jsme získali na dvojskifu stříbro. A navíc jsem skončil druhý na skifu,“ loví Chalupa v paměti.
Na mezinárodní scéně se na stupně vítězů poprvé dostal v roce 1989 na mistrovství světa v Bledu. Postupem času sbíral cenné kovy jako na běžícím pásu. A která z medailí byla ta nejcennější? „Asi ta olympijská. Z roku 1992 z Barcelony,“ přemítá.
Poslední stříbrnou medaili přivezl z loňského světového šampionátu v Poznani. Pak se rozhodl svoji sportovní kariéru ukončit. Až do roku 2009 se pohyboval ve světové špičce, ale ke zlatu mu chyběl pověstný krůček.
„Jsem jako papiňák. Spíš v sobě všechno udusím. To je možná jedna z příčin, proč jsem nezískal zlatou medaili. Umět se správně naštvat a nekoukat na ostatní,“ uvažuje a vzápětí dodává: „Ale nedá se nic dělat. Taky jsem nemusel mít medaili žádnou. Nemohu říct, že bych něčeho litoval,“ usmívá se.
A jaký byl jeho recept na dlouhou sportovní kariéru? „Jako mladý jsem neprošel žádným střediskem vrcholového sportu. Pořádně jsem začal trénovat až na vojně. Asi proto jsem nebyl tak opotřebovaný. Sportem jsem se bavil, než abych tolik dřel,“ říká.
Možná získá vytoužené zlato jeho šestnáctiletý syn Václav. „Teď už to nechám na těch ostatních. Třeba to bude právě syn. Nepatří sice ke špičce, je spíš průměrný. Ale baví ho to,“ uvažuje o svém následníkovi.
Vzácná chvíle nastane, až si společně sednou do jedné lodi. Na to si ještě musí počkat dva roky. Až jeho syn v osmnácti letech vstoupí do kategorie mužů. „Je to pro mě velká výzva i závazek. Těší se na to hlavně kluk a já mu to nechci kazit. Ale za dva roky může člověk dost zchátrat,“ uvědomuje si Chalupa.
Chalupa se s veslováním úplně neloučí. Částečně u něj zůstane. „Připravuji se na budoucí zaměstnání. Převezmu dílnu, která opravuje lodě. S manželkou se těšíme, že náš život teď dostane větší řád,“ uzavírá.
