Silný vliv na její rozhodnutí změnit naprosto zásadně svůj dosavadní život měl tříměsíční pobyt v Indii. Základy k pomáhání lidem ovšem v sobě měla už od rodičů. „Já jsem měla hezké dětství a výborné rodiče, kteří mě vychovávali hlavně k altruismu a pomoci a vnímání druhých lidí,“ vzpomíná.
Dnes je Vladimíra Gíbalová v SOS vesničce v Doubí v Karlových Varech „služebně nejstarší“ maminkou. Žije a stará se tu o děti osmnáct let. Přesto to v jejím životě vypadalo, že se bude úspěšně živit zahraničním obchodem.
Po gymnáziu nastoupila do podniku zahraničního obchodu, kde se zabývala vývozem letadel. Začalo se jí dařit a v roce 1985 odjela do Indie, kde pracovala tři měsíce na obchodním oddělení. „Tam už se se mnou něco odehrálo, protože jsem poznala prostředí velké bídy a bezmoci lidí. Tenhle pobyt mě velmi silně ovlivnil. V roce 1987 jsem odjela na dva roky do Budapešti, kde jsem působila na obchodním oddělení. Tam už jsem v rámci volnočasových aktivit začala pracovat s dětmi,“ vypráví.
Šťastná štěstím druhých V roce 1990 se vrátila do republiky. A musela se rozhodnout, co dál. Využít velmi lukrativní nabídku práce pro zahraniční firmu nebo jít pracovat do vesničky? „V té době se objevilo mnoho informací a já jsem se z médií dozvídala o práci maminek ze 70. let, které jsem pro to, co dokázaly, velmi obdivovala. Oslovila mne myšlenka dát dětem, kterým nebyl osud nakloněn, nový domov. A nějak se mi tam vrátila i Indie. Řekla jsem si, že půjdu cestou pomoci, že nemusíme být všichni manažeři, ale že společnost potřebuje i lidi, kteří budou pomáhat potřebným.“
Po psychologických vyšetřeních, vzdělávání a zkouškách nastoupila Gíbalová do vesničky jako pomocnice pěstounky - teta. „Bylo to velice zásadní rozhodnutí a potřebovala jsem si vyzkoušet, jestli se pro práci s těmito dětmi hodím a jestli na to mám, protože jsou to děti, které si prožily velká traumata,“ poznamenává.
Její rozhodnutí mělo pro ni i jiné důsledky, s nimiž se musela vyrovnat. Tehdy mohly ve vesničce být pěstounkami pouze ženy bezdětné a svobodné. „Vzdala jsem se toho, že budu mít své dítě a že se někdy vdám. Ale svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.“
Během roku 1993, už jako pěstounka, si postupně vzala do rodiny sedm dětí. Bylo jim od jednoho roku do jedenácti. Šest byli sourozenci - pět děvčat a chlapec, dalšího chlapce si vzala z dětského domova.
Vychovávat je nebylo vždy snadné i proto, že ve vesničce se často měnili ředitelé, koncepce a před čtyřmi lety byla vesnička dokonce na čas zavřená. Dnes má doma dvě dívky ve věku sedmnáct a osmnáct let, jeden z chlapců bydlí „na zkušenou“ ve vesničce ve cvičném bytě. Ostatní děti již žijí samostatně, vystudovaly nebo ještě studují a jedna z dívek je už maminkou. Dodnes se jako rodina pravidelně u maminky Vladimíry ve vesničce scházejí.
„Práce s dospívajícími dětmi je velice náročná a to, že odejde dítě z rodiny, neznamená, že moje práce končí. Jsme rodina a děti potřebují ještě dál provázet. Jsem hrdá na to, co již dokázaly, i když to v dnešní době nemají jednoduché.“
„Paní Gíbalová je výborná, zkušená maminka. Věnuje se nejen dětem, ale má zájem o celou vesničku. Je pro nás velkou oporu, když se sem přijdou podívat studenti, věnuje se jim, beseduje s nimi. A vždycky si ráda vyslechnu její názory na vesničku,“ říká ředitelka vesničky Šárka Drozdová.
„Pro mě bylo vždycky základem vrátit dětem dětství, hrát si s nimi, protože to rozvíjí jejich osobnost, a nechat v nich dětství dozrát. Nároky na dítě je třeba klást postupně a postupně je osamostatňovat,“ říká Gíbalová, která při vší péči o sedm dětí vystudovala vychovatelství na Purkyněho univerzitě v Ústí a letos bude končit studia na Univerzitě Karlově. Hned ve dvou oborech - sociální pedagog a poradenství a diagnostika. Problematice náhradní rodinné výchovy se chce věnovat i nadále.
Život paní Vladimíry obohatily nejen děti, ale i lidé, kteří ji po celou dobu podporovali a podporují svým přátelstvím, ale i sponzorstvím.
„Goethe řekl - Člověk žije opravdový život, je-li šťasten štěstím druhých. A přesně takto svoje životní poslání vnímám.“
Vladimíra Gíbalová:
* 1961 v Kroměříži
* pracovala v zahraničním obchodu
* po 1990 - rozhodla se pomáhat dětem
* 1992 - začala pracovat v SOS vesničce v Doubí
* 1993 - pěstounka, na výchovu si vzala sedm dětí
* 2002 - vystudovala vychovatelství na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
* 2003 - začala studovat na Univerzitě Karlově v Praze - obory sociální pedagog a poradenství a diagnostika
