Otec dřevěných postaviček a jejich příběhů. Míra Nebeský

Děti Míry Nebeského dělají radost po celém světě. Žijí své příběhy v tělíčku z lipového dřeva.

I malá loutka zahraje velké divadlo. Počáteční maňáskové dělali především velkou radost jejich autorovi, Mírovi Nebeskému z Ústí nad Labem. Od maňásků přešel velkým loutkám. Dosud největší je Babča. Protože byl o loutky zájem, začal je Míra Nebeský vyřezávat na zakázku. Kromě radosti přinesl poprvé i peníze pekelník.
„Po vojně jsem se začal zajímat o výtvarno. Tehdy mi pomohla Dana Urbanová, která vede žáky na ZUŠ Evy Randové, vzala mne pod svá křídla a poodhalila mi, jak barevný a pestrý je svět umění. Tvorba byla postupná, maloval jsem, modeloval z moduritu, hlíny, dělal jsem i keramiku, teď už hlavně vyřezávám. V této práci člověk zraje, zdálo by se, že je to rutina, ale stále je co objevovat,“ říká Míra Nebeský.
Co předchází vzniku dřevěné postavičky? „První je představa, jak loutku vyřežu a obleču. Loutku stylizuji. Pak nakreslím obrys a dláty postupně odřezávám, zjemňuji, velká dláta střídají menší a u zvlášť jemných detailů přijde na řadu i smirkový papír,“ vysvětluje řezbář.
Vyřezat maňáska mu trvá pár hodin, loutka jeden den i déle, někdy pracuje na několika postavičkách najednou. Vyřezání trvá kratší dobu než například schnutí barvy. „Pospíchat se nemá, i když stres bývá někdy tvůrčí,“ říká.
V jednom období řezbářské kariéry Míra Nebeský tvořil české i zahraniční politiky. Buď jako klasické loutky, nebo jejich hlavy, které vystupovaly z rámečků a „zdobily“ prostory Habrovické bašty.
Dobrou chuť tu přáli například exprezident Václav Havel, prezident Václav Klaus, někdejší premiér Miloš Zeman. A také herci Vlastimil Brodský, Bolek Polívka nebo Jan Kraus. Dnes už nemá ani jednoho politika, všechny rozprodal. Dokonce i tři pětapadesáticentimetrové loutky amerického prezidenta Baracka Obamy.
„Na loutky politiků nejsem hrdý, proto jsem je přestal vyřezávat,“ říká Míra Nebeský a vzpomíná na příhodu se svým dřevěným synkem Binem Ládinem. „Nesl jsem ho na americkou ambasádu, vše bylo domluvené, předání loutky i čas, jenže bylo pár měsíců po 11. září a ambasáda se asi zalekla nějaké provokace a poslali na mě ozbrojence, řekli mi, ať raději odejdu. Pak si loutku koupil jeden Američan a věnoval ji svému golfovému spoluhráči.“
„Jednou jsem vyřezal Babču a vzal ji do centra Ústí, aby si povídala s lidmi. S loutkou si můžete dovolit prakticky cokoli, můžete si z lidí dělat srandu, moralizovat je a oni to berou. Babča třeba napomenula pána s cigárkem, že „hulit“ se nemá, a on odhodil nedopalek a Babče se omluvil. Lidé si rádi hrají, ale některé reakce byly nepřiměřené. Naštěstí jich bylo míň,“ vzpomíná na recesistický kousek s dosud nejvyšší, asi sedmdesáticentimetrovou, loutkou.

Dláto je prodloužená myšlenka

„Skrze mé ruce se rodí loutky a já jsem jejich hrdý otec. Každá loutka má ve finále svůj příběh, který začíná tím, že loutku vyřežu. Řezání je veliké dobrodružství, každý řez musím vést pečlivě a přesně, vypovídá o řezbáři, který jej provedl. Dláto je prodloužená myšlenka a já ve dřevě přemýšlím,“ tvrdí Míra Nebeský.
Základ postaviček je z lipového dřeva, doplňky z tvrdého jasanového dřeva. Pyšný je na všechny své postavičky a chlubí se příležitostí vyřezat hrdiny knihy Josefa Formánka Mluviti pravdu.
„Uvažoval jsem o tom, že bych svoje loutky nechal zahrát divadlo. A pak mě oslovil kamarád Pepa Formánek, abych vyřezal hrdiny jeho románu Mluviti pravdu ke scénickému čtení. Mám rád lidi, kteří si hrají se svými představami, nelitují námahy, která je navíc. Stačilo by jen napsat knihu a na autorském čtení ji prostě představit, přečíst pár kapitol. Ale jsou lidi, kterým to nestačí, snaží se věc dotáhnout až za viditelné možnosti,“ říká Míra Nebeský. „Pročetl jsem knihu, je to silný příběh, chtěl jsem vystihnout charakter jednotlivých postav a myslím, že se mi to podařilo,“ hodnotí.
Momentálně pracuje na loutkách pro kavárnu Pohádka a začal koketovat s fotografováním. „Slečně, mojí přítelkyni, jsem pořídil fotoaparát, ale focení nakonec dostalo mě,“ říká a ukazuje zdokumentované loutky, které, přestože nejsou živé, vyjadřují pocity a mají své příběhy. „Ano, vyřezal jsem sám sebe,“ odpovídá Míra Nebeský, „ale svoji podobu jsem někomu daroval. Už si nepamatuji komu.“ Na závěr připojuje příhodu z pražské galerie, kam jeho loutky chodil obdivovat muž, jenž si nakonec jednu vybral, v práci podal výpověď a začal loutky sám vyřezávat.