Nezatahují před sebou závěsy, s čímkoli si pomůžou, rádi se sejdou. Navzájem si hlídají děti, které jsou zvyklé na večeři či snídani u sousedů. To je společenství obyvatel Ovocné ulice ve Vratimově, maloměstě na půli cesty mezi Ostravou a Frýdkem-Místkem.
Nejde o organizovanou skupinu lidí ve stylu „V neděli se jede na hory, a jedeme všichni! Kdo nejede, není Ovocňák.“Každý si jde svou cestou, na jakoukoli akci přijde jen ten, kdo chce. Zatím chodí všichni a k místním přibývají lidé z okolí.
Jak v ulici, tak i na webu
„Jsme docela pestrá paleta lidí, která se takzvaně našla,“ říká Jakub Vavrečka, vratimovský rodák a jedna z hlavních postav společenství. Lékařka z urgentního příjmu v nemocnici, zedník, bývalý televizní komentátor, kameraman, řidič,
učitelka hudby, trumpetista skupiny Kryštof či fotoreportér Sedmičky. To je pohled na mozaiku lidí z Ovocné. Vavrečka rád vymýšlí akce. Jeho zahrada pamatuje snad nejvíc setkání a na jaře 2007 založil webové stránky www.ovocna.cz. „Po ostravské Stodolní ulici jsme možná druzí na síti. I když kdo ví, třeba se nám teď někdo ozve, že mají podobný spolek,“ přemítá Vavrečka, slyšící na přezdívku Kuba Libre. Web je plný článků, fotogalerií, pozvánek či vzkazů. Je tam i „Ovocný kodex“. Mimo jiné se v něm píše „Kdo v neděli rámusí v domě nebo na zahradě, a to se týká i sekání trávy, je cyp.“
Když to ale někdo přes týden nestihne a musí rachotit i v neděli, dočká se spíše popíchnutí než výtky. Ty se v Ovocné moc nenosí. Když už se nějaký spor objeví, vyřeší se raz dva.
Akcemi se baví celý rok
Zjara Pálení čarodějnic, Good bye summer party na sklonku léta, vánoční koledování nebo také 1. ovocný ples. I to je kalendář Vratimovských. Bál ve stylu hippies se uskuteční tuto sobotu v místní restauraci U Šodka. „Říkala jsem si, že když už jsme měli tolik různých sešlostí, proč neudělat rovnou ples,“ vzpomíná Irena Žáčková zvaná Iris. S nápadem přišla u obrovského ohně během loňských
Ovocných dušiček, čili setkání při Památce zesnulých. V těchto dnech se tedy ve všech domácnostech pracuje na hippies šatech. „Každý dělá, co umí. Shání, půjčuje, kupuje. Šikovnější si vyrábějí sami,“ líčí Žáčková. K nejpoutavějším akcím patřilo Loučení s létem 2008. Ovocní dali dohromady vzkaz, jenž popsal jejich život, udělali společnou fotografii, připsali pozvánku případným nálezcům a zásilku vypustili k nebi. Dopis byl v češtině a anglicky, pečlivě zabalen do pouzdra
od tenisových míčků, které za křiku dětí vynesl obrovský hrozen balonků napuštěných heliem. „Vyletěl až neuvěřitelně vysoko a pomalu mizel k severu. Kamsi do Polska. Zatím se nám nikdo neozval,“ vzpomíná Dalibor Záruba, jinak též Dalas. Muž, který se přímo v Ovocné narodil.
Bez hudby snad ani ránu
Ovocní také pořádají závody aut na počítačových simulátorech, vyrážejí na společné výlety. Do Beskyd nebo jen tak za humna.Přes pole a louky k oblíbenému Rakovci. Některá z uličních setkání provází živá
hudba Vedle posledních „přistěhovalců“, trumpetisty Nikolase Grigoriadise a jeho ženy Petry, hráčky na hornu, tvoří hlavní muzikální sekci rodina Bodnárových. Petr, profesí kameraman, zahraje snad na všechno, Kamila učí v umělecké škole a hraje na housle, dcera Iva totéž, plus cimbál. O posledních Vánocích šlo trio ulicí a blízkým okolím. Mezi dvěma houslistkami obří kontrabas v Bodnárových dlaních,
vzadu kopa poskakujících dětí i největší pamětník, osmadevadesátiletý Arnošt Naisar.
U každých vrátek zpěv, cukroví, štamprle „Je to radost. Možná jde o malý přírodní úkaz, že to u nás takto máme,“ říká Bodnár zvaný Body.
