Pacienti a zdravotníci, komunikujme spolu
V nemocnici se často člověk cítí bezmocný. Pro mě bylo nejhorší, když jsem neměla informace. Ať už šlo o diagnózu nebo o dlouhé čekání v prázdné hale úrazové ambulance. Možná to čekání ani nebylo tak dlouhé, ale člověk ve stresu a s vystřelující bolestí vnímá plynutí času jinak. V té chvíli by stačilo, kdyby přišel někdo z personálu a řekl mi: „Milá paní, museli jsme odvolat lékaře z úrazové ambulance na sál, protože tam přivezli vážný případ.“ Čekala bych bez reptání a byla daleko klidnější.
Právě nedostatečná komunikace mezi zdravotnickým personálem a pacientem je nejčastější stížností, které řeší zkušený nemocniční ombudsman Antonín Blahuta. Ten začal působit už před šesti lety ve Fakultní nemocnici s poliklinikou Ostrava. Bývá to ovšem tvrzení proti tvrzení, zpravidla beze svědků. Pacient říká, že mu u zdravotní sestry chyběla vstřícnost, sestra se ohradí, že to není pravda. Ve stresu jsou možná oba dva, a tím se komunikace zhoršuje. Sestra spěchá za dalšími úkoly, které ještě musí stihnout udělat. Pacient určitě taky není v pohodě, protože do nemocnice většinou nechodíme, když nás nic netrápí.
Může vůbec ombudsman objektivně posoudit chování zdravotnického personálu? Antonín Blahuta radí dívat se na komunikaci mezi zdravotníkem a pacientem z hlediska společenské slušnosti. „Při jedné anonymní návštěvě ambulance ve večerních hodinách jsem byl svědkem nevhodného jednání zdravotní sestry. Doprovod pacienta to sestře slušným způsobem vytkl, a ta okamžitě změnila své jednání. Šlo to i bez stížnosti.“
Nemocničního ombudsmana má i Krajská nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Práva pacientů zde chrání Alena Gajdůšková.
