Ivana P. měla pěkný hlas. Roku 1983 v anketě Zlatý slavík obsadila 18. příčku. Dnes zpívá podstatně hlubším „sexy chraplákem“, je z ní totiž Mike Perry. Ve svých jedenapadesáti dokončila svou proměnu v muže a teď o celé anabázi vydává knihu.
„V čase mého dospívání u nás o transsexualitě nikdo nic nevěděl. Já si svou odlišnost v plné síle uvědomil v sedmnácti na gymplu, když jsem se zbláznil do nové spolužačky. Líbily se mi holky, ale zároveň jsem si říkal: přece nejsi lesba, chceš ji jako kluk,“ začíná své vyprávění subtilní chlapík se světle hnědým knírkem.
Má veselé oči, na svůj věk vypadá mladě a v každém gestu je znát, jak si čerstvě nabytého mužství užívá.
Na odpověď, co je s ním v nepořádku, si musel počkat až do vysokoškolských studií. Tehdy mu padl do rukou časopis 100 + 1 zahraničních zajímavostí a v něm text o transsexualitě.
„Bylo to jako zjevení. Dodneška si tu situaci do detailu vybavuju. Současně jsem věděl, že o tom nesmím nikomu ani ceknout. Rodiče měli konzervativní názor i na homosexualitu, stejně jako tehdejší společnost. Naštěstí mám v sobě vnitřní disciplínu, tak se mi to dařilo,“ popisuje bývalá Ivana.
Potlačování pocitů se jí vymstilo zdravotními potížemi. Projevovaly se záchvaty a kolikami, přitom lékaři si s diagnózou nevěděli rady. Kompenzaci nalézala Ivana v hudbě. Vystupovala v klubech, hrála na kytaru a skládala písničky. Po vysoké škole se uchytila v hudební redakci Českého rozhlasu.
„Nad vodou mě držela schopnost fantazie. V představách jsem snil o životě kluka. V realitě se snažil se s tou velkou komplikací smířit a fungovat v nechtěném těle. Okolí mě vnímalo jako trošku střeleného bohéma. A já „ciťák“ prahnul po spřízněné duši a v duchu se srovnával s vyhlídkou na život bez lásky,“ líčí Mike.
Jeho kniha, která příští měsíc vychází pod názvem Klec pro majáky, je také kronikou tajných nenaplněných lásek.
Pak se narodila dcera
V sedmadvaceti letech se přihodila zvláštní věc. Ivana poznala jednoho muže. Cinklo to mezi nimi, vytušila šanci splynout. Klapalo to však jen dva tři roky.
„V revoluční euforii roku 1989, kdy nikdo nechtěl být sám, jsem přišel do jiného stavu. Partner mě opustil ještě v těhotenství, ale já se rozhodl dítě přivést na svět. Na porod mám děsné vzpomínky, dcera při něm skoro umřela. I když ji doktoři zachránili, strašili mě, že bude mít mentální postižení. Naštěstí se zmýlili, holka dnes úspěšně studuje vysokou,“ vypráví Mike.
Jako dítě však pořád stonala, a i když s péčí pomáhala babička, Ivana se musela vzdát práce i muziky. Jedna pro druhou se staly jediným vesmírem.
V pubertě se dceřin zdravotní stav zlepšil a v patnácti si našla kluka. Tehdy se Ivana ocitla psychicky na dně. Zdrcena vědomím, že ji dospívající dítě přestává potřebovat.
„Trčel jsem sám doma a uvědomil si mizernou životní perspektivu. Taky nulovou šanci najít blízkou duši. Přitom jsem byl znovu tajně zaláskovanej. Samota, nastřádané city a potřeba je s někým sdílet… to všechno se najednou provalilo neskutečnou silou a já už se s tím neuměl prát. Říkal jsem si, že počkám, až bude dcera plnoletá, a pak to skončím, jako to už dost transsexuálů udělalo,“ přiznává Mike.
To už se poruchami pohlavní identity zabývali i lékaři na pracovištích v Česku, a tak jednoho dne vyhledal ordinaci sexuoložky Hanky Fifkové. Potřeboval někoho, komu by o svém trápení mohl konečně říct. Na proměnu nepomyslel, a když ho lékařka pozvala na skupinové sezení, zprvu se zdráhal. Nestál o konfrontaci s podobně zdeptanými jedinci.
Nakonec se tam přece vypravil. „A užasl jsem. Mezi lidmi tam vládla obrovská sounáležitost, nečekaná pohoda. Překvapil mě jejich černý, ale laskavý humor. Našel jsem odvahu jít do proměny,“ popisuje Mike.
Dcera změnu nepřijala
Když dceři bylo osmnáct, pozvala ji matka do kavárny a tam se jí snažila vše vysvětlit. Dívka se rozplakala, nedokázala to přijmout.
„Marně jsem se dušoval, že zůstanu tím samým člověkem, se stejnou láskou k ní. Cítila to jako zradu. Najednou jako by všechno, co jsme spolu prožili nebyla pravda. Moje slova už nešla vzít zpátky…“ vypráví Mike.
Opakoval si hlavní argument, že kdyby spáchal sebevraždu, neměla by dcera už nikoho. Takhle, i když ho jako chlapa zatratí, pořád tu zůstane pro ni, kdyby potřebovala.
Na jednom z koncertů pro klubové publikum Ivana P. veřejně oznámila, kým je a že začíná hormonální léčbu. „Nadělil jsem si to k mým padesátinám. Za pár dnů jsem zobl první pilulku, pak přišly injekce… po roce operace,“ popisuje Mike.
Potká tu pravou?
Loni mu lékaři odstranili dělohu a vaječníky. Otevřela se tak právní cesta zažádat na matrice o občanku na mužské jméno a mužské rodné číslo. Už ve svých dětských snech se převtěloval v chlapce jménem Mike, zbývalo vybrat nějaké adekvátní příjmení. K faloplastice (vytvoření penisu) se kvůli zdravotním rizikům zatím neodhodlal.
„Při hledání partnerky to vnímám jako problém,“ přiznává s vědomím, že trampoty ani v nové roli nekončí. Například na pánském záchodě musí do kabinky a ne každý praktický lékař patří k osvíceným.
Trnul také, jak zareaguje okolí. „Když mi začaly rašit vousy, musel jsem to říct i ženským v sámošce, do které dvacet let chodím. Vzaly to skvěle a druhý den úplně samozřejmě naskočily na mužský rod. To samé v lahůdkách. Mám nádherné zkušenosti, bohužel ale znám i dost tragických příběhů, kdy kvůli transsexualitě třeba rodiče děti vyhodili z baráku,“ popisuje Mike.
Nová situace Mikovi nepřinesla jen benefity. Marně hledá práci, s dcerou žijí z ruky do pusy…
„Zato prožívám neskutečně euforické stavy. Už se můžu nějaké ženě vyznat a dostat košem jako jiní chlapi. Na konci tunelu je světýlko. Třeba opravdu potkám tu, která mě neodmítne. I s tím mým handicapem…“ uzavírá Mike Perry.
