Palouš: Čarodějky režíruji čtyřicet let | E15.cz

Palouš: Čarodějky režíruji čtyřicet let

Hra podle čarodějnického procesu v Americe dodnes mrazí. Také proto, že zneužívání moci nezmizelo.

Historické drama Arthura Millera Čarodějky ze Salemu mělo premiéru v říjnu a vzbudilo mezi jihlavskými příznivci divadla mimořádný zájem. „Tato hra mne provází celý život,“ říká režisér Horáckého divadla Pavel Palouš (na snímku).

Vycházel jste čistě z Millerova textu, nebo jste se inspiroval i jinde? Podle hry vznikly dva filmy, hraje ji celá řada divadel. Ve filmech nebo jiných divadelních provedeních jsem inspiraci nehledal. To nemám zapotřebí, vždyť Čarodějky mě provázejí celý život. Režíroval jsem je už v roce 1968 na samém počátku svého prvního angažmá ve zlínském divadle. Později v Ostravě i v Liberci jsem se ke hře vracel. Vždy jsem v ní našel něco nového.

Měnil se za ta léta způsob, jakým drama vnímá publikum? Ano. Příběh se týká manipulace s lidmi, zinscenovaného procesu. Po okupaci a na počátku normalizace v něm lidé viděli kritiku mocenské zvůle. To se postupně vytrácelo, a tak bylo třeba vložit do představení zase něco nového. Vždy ale měly Čarodějky velký úspěch. V devadesátých letech v Liberci se po skončení abonmá hrály ještě tři roky jak se říká „na kasu“, pro lidi, co si koupili lístek zvlášť na ně. Něco takového se jinak stává hlavně u známých komedií.

Je text pro provedení v Jihlavě nějak upravený? Za ta léta jsem text upravoval postupně. Především je nutné ho zkrátit. Původní Millerova verze by mohla trvat i ke čtyřem hodinám. Vycházím z překladu Milana Lukeše, a ten by dnes pro diváka mohl být hůř stravitelný. Snažil jsem se najít rovnováhu. Ona i anglická verze mísí běžný mluvený jazyk a archaismy.

Jako scénickou hudbu jste vybral mši Johanna Sebastiana Bacha, narozeného sedm let před začátkem salemského procesu. Kromě toho, že jde přibližně o dobovou hudbu, má tato volba další význam? Vybral jsem Bachovu mši h moll. Její provedení na počátku šedesátých let v pražské Smetanově síni mě uchvátilo. Do té doby se duchovní hudba starých mistrů nemohla takto hrát. Viděl jsem v tom znamení, že se ve společnosti něco začíná měnit, byl to závan svobody. Hudba tedy k ději plnému krutosti tvoří určitý kontrapunkt. Jeden použitý úryvek pochází z jiného Bachova díla. Jde o adagio z Velikonočního oratoria.

Co symbolizuje podoba scény? Nad jevištěm visí dřevěné trámy. Jsou jako neustále přítomná hrozba. Mají i prozaičtější význam. Spuštěné nízko představují strop domu, když jsou vysoko, jsme ve velké soudní síni. V závěru jsme trámy obrátili, ten nejnižší je hledišti nejblíže. Pak to připomíná schody vedoucí vzhůru.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!