Pan domácí na náměstí. Žije ve svém, ale někdy je to o nervy

Dělat pana domácího na klatovském náměstí může být na jednu stranu pohoda. Bydlí nebo podniká ve vlastním, nemusí platit nájem, naopak na jeho účtu se objevují nájmy od ostatních a relativně všude má blízko. Jenže ne vždy je to tak růžové. Kdyby totiž nebyli v domě každý den, za chvíli by se část náměstí změnila k nepoznání. A jak dům na náměstí získat? V restituci, v dědickém řízení nebo si musí dům prostě koupit.

Dědictví i restituce

Vladimír Popper zdědil na náměstí dům číslo 170. Původně tady byla knihovna, dnes tu sídlí jeho pizzerie Picollo, herna, tržnice a redakce týdeníku Sedmička. Pod rukama majitele se dům s omlácenou omítkou změnil k nepoznání. Ovšem zadarmo to nebylo. Na dům si musel vzít před patnácti lety půjčku, kterou bude splácet ještě šest let. „Tenkrát jsme to zdědili spolu s bratrem, který žije v Praze. Protože spoluvlastnictví občas přináší potíže, zaplatil jsem bráchovi jeho část a o dům se starám sám,“ říká Popper. Každý majitel domu potvrdí, že vlastnit nemovitost je jako mít u nohy přivázanou kouli. „Je to tak. I když splatím hypotéku, rozhodně to neznamená konec práce.

Dům potřebuje neustále opravy, provoz taky není zadarmo, do toho je třeba platit ještě pojištění a spoustu dalších věcí. Zkrátka je to kolotoč, kterého se člověk může zbavit jen tím, že ten dům pak po mně někdo zdědí,“ dodává majitel. A to už nemluví o obyčejné závisti, kdy lidé nevidí každodenní starosti s tak velkým domem. Hned v sousedním domě se naopak domluvili tři majitelé, že se budou o nemovitost starat společně. Rozdělili si ji rovným dílem a každý má v přízemí svůj obchod. Jeden vlastní hudebniny, další prodejnu potravin a třetí obchod s cédéčky a DVD disky. „Náš obchod je v podstatě pořád stejný celá desetiletí. Vždycky se tady prodávala jen hudba,“ říká jeden ze spoluvlastníků Jaroslav Hostaš.

„Dřív tady byl Ultraphon, potom Supraphon a teď tady máme Akord,“ dodává. Stejně jako ostatní spolumajitelé dostal Jaroslav Hostaš dům v restituci. „Tuhle část jsem zdědil po dědečkovi. Jsou s tím sice starosti, ale na druhou stranu jsem rád, že jsme ve svém. Prodej hudby a filmů je v dnešní době, kdy lidé všechno stahují z internetu nebo kopírují mezi sebou, docela slabý. A kdybychom měli platit nájem, už bychom prodejnu dávno zavřeli,“ dodává.

Pouze Michal Košan musel dům na náměstí v Klatovech koupit. Před jedenácti lety se pustil do opravy, která prakticky ještě neskončila. „O dům se stará celá rodina, bez ní bych to sám nezvládl. Museli jsme opravit střechu, fasádu, zrekonstruovali jsme i byty v patře a jediné, co nám ještě chybí, jsou sklepy,“ říká spolumajitel, který vlastní dům se svým bratrem. „Dnes tady mám kavárnu a jsem rád, že mohu být ve svém. Jenže je to každodenní starost. Kdybych byl ten typ majitele, co se sem přijede jednou za čas podívat, tak bychom z toho měli za chvíli zase barabiznu,“ vysvětluje.

Jak Košanovi naloží se sklepem, ale zatím není jasné. „Rozhodně to není žádný ošklivý sklep jako někde v paneláku. Úplně živě si ho dovedu představit jako vinotéku. Ale pustit se ještě do dalšího podniku - to už by bylo trochu moc. Každopádně tohle místo nějak využijeme. Byla by škoda nechat tak nádherný sklep jen tak zahálet,“ říká. A co pomoc památkářů? Jen někdy. Většinou majitelé domů říkají, že se od památkářů dočkali spíš nesmyslných příkazů než nějaké pomoci.

„Když jsme dům opravovali, žádnou dotaci jsme nedostali. Naopak to vypadalo bledě s fasádou. Když jsme ji měli zpoloviny hotovou, přišli památkáři a nelíbila se jim barva. Nakonec jsme se s nimi domluvili, takže jsme nemuseli půl fasády přemalovávat,“ vzpomíná Košan. Stejné problémy mají i ostatní majitelé, pokud chtějí na dům dát poutač na firmu, která třeba sídlí v prvním patře. „Všechno musí schvalovat památkáři. Třeba na zahrádku, kterou máme před pizzerií, si nemůžeme pověsit co nás napadne,“ vysvětluje Popper.

Ani řádění vandalů se majitelé domů nevyhnou. I když má městská policie všude kamery, občas to před historickými stavbami vypadá jako na Karlově mostě po nájezdu Švédů. „Nedávno jsme nechali vymalovat průjezd. Na jednu stranu si člověk říká, jestli to není trochu zbytečnost, když to v relativně krátkém čase zničí někteří opilci. Na druhou stranu ale nemůžu nechat průjezd bez povšimnutí a dělat, že k domu nepatří,“ míní majitel pizzerie.

Prestiž na úkor klidu

I když má každý z domů jiný osud a majitelé se k nim dostali různými způsoby, jedno mají společné. Objevili se v české detektivce Sázka na třináctku. „Vzpomínám si na natáčení moc dobře. Zvlášť na úvodní scénu, kdy Jaroslav Satoranský coby pražský kriminalista přijíždí na klatovské náměstí. Tenkrát jsme v centru bydleli a celé natáčení jsme sledovali z okna. A ve výsledku jsme se na plátně poznali. Takže film máme doma natočený hlavně z nostalgie,“ vzpomíná tehdejší obyvatelka Marie Lešková. Současní i bývalí nájemníci se shodují v tom, že mít adresu na náměstí je docela prestižní věc.

Bydlet poblíž katakomb, Černé věže nebo barokní lékárny není nic, co by měl každý. Na druhou stranu se ale objeví situace, kdy by bydlení na náměstí vyměnili za klid okrajové čtvrti. To jsou třeba silvestrovské oslavy nebo davové šílenství fanoušků fotbalu a hokeje. „Bydlet v centru je někdy o nervy. Mládež oslavuje v ulicích, do toho zase jiní prohání auta po prázdném náměstí. Jsou chvíle, kdy se člověk nevyspí,“ říkají nájemníci.

A mít adresu přímo na radnici? I to je možné, ovšem udělat si obývací pokoj z kanceláře starosty je v tomto případě nemožné. Kdo tedy bydlí na radnici? Nikdo. Ovšem adresa mnohdy slouží jako zástěrka pro neplatiče, kteří přespávají po známých nebo ubytovnách. A najít takové lidi je podle vedoucího odboru vnitřních věcí Milana Jarošíka poměrně složité. „Pouze v době vyplácení sociálních dávek se na radnici objeví,“ vysvětluje Jarošík.